Hudba jako zvukový obraz duše aneb Pocta Arne Linkovi

Určitě se všichni shodneme v názoru, že „duše“ je něco, co máme, co používáme, o čem často mluvíme. Je snadné říct o něčem, že to „má duši“, nebo říct o někom, že „chodí jako bez duše“. Také říkáme „na mou duši“, když chceme potvrdit, že je to pravda nejpravdivější. A také se snažíme vidět druhým lidem „do duše“. Někteří mají „na duši“ šrám a bolí je to moc, ačkoliv nemohou ukázat lékaři žádnou odřeninu. A pak jsou mezi námi „milé duše“, ale také „černé duše“ a „ztracené duše“. A nakonec, když skončíme pozemskou pouť, naše „duše odchází“. Prý do Nebe. Věřme, že ano.

O „duši“ mluvíme často. Ale co to vlastně ta „duše“ je? Jak vypadá? Jak se projevuje? Jak se vyjadřuje? Jak se pohybuje? Jsem si jistý, že kdybychom nyní rozpoutali diskusi, odpovědí by bylo dost. Laických i znaleckých. Ale o správnou odpověď mi nyní nejde. Chtěl jsem jen navodit myšlenku. Myšlenku o tom, že duše existuje a dokáže se projevit docela reálně. Příkladem je hudba.

Uvědomil jsem si to docela nedávno, v úterý 27. února na koncertě Pocta Arne Linkovi. Konal se v Brně, na konzervatoři v jejím koncertním sále pod záštitou Klubu moravských skladatelů. A byl uspořádán jako připomínka nedožitých 80. narozenin skvělého a excelentního klavíristy, improvizátora, skladatele, pedagoga, hudebního spisovatele, jež svůj život a tvorbu spojil s Brnem a Moravou vůbec. Svým klavíristickým improvizačním uměním však přesahoval region daleko do světa. Jeho „hudební duše“ totiž měla křídla, která ho dokázala přenést přes všechny hranice času, přes všechny hranice hudebních stylů, skladatelských technik a hudebně-výrazových prostředků. Ve chvílích, kdy seděl u klavíru a improvizoval, jeho duše létala a kdo v tu chvíli poslouchal, mohl letět s ní, pokud samozřejmě stačil. Naštěstí je několik takových koncertních situací, kdy Arne Linka improvizoval, zachyceno na zvukový i filmový pás pro ty, kteří to nezažili osobně. Pro ostatní pak zůstávají jeho skladby, které zapsal do not. A když jsem výběr z jeho hudební tvorby poslouchal na onom únorovém komorním koncertu, uvědomil jsem si, že neposlouchám jen „nějaké skladby“, ale že slyším konkrétní podobu něčeho, co mohu nazvat „hudební duší“. Že se dívám na zvukový obraz duše Arne Linky. Natolik to bylo osobní poselství Arne Linky nám posluchačům. Ať už to bylo v osobitě programních klavírních kusech z cyklu Neviditelné obrázky z dětství, nebo v chorálově vznešených Variacích na Svatováclavské téma, v jazzově laděném Intermezzu nebo ve zvukově hutném Blues, a o Sonatině pro klavír nemluvě. V ní duše umělce čerpající z odkazů hudebního výraziva klavíru 20. století rozepjala křídla k svobodnému letu. Ale stejně tak bych mohl mluvit o skladbách dalších, křehké a přitom pevně uchopené Ave Maria pro ženský hlas, nebo o Danze pro trombón, a nakonec i o písních čerpajících z lidového písňového odkazu hanáckého regionu pro ženský a smíšený sbor za doprovodu klavíru.

Byl to večer, který byl sice slavnostně pojatou poctou člověku umělci, ale i kamarádovi a kolegovi, neboť v paměti mnohých ještě setkání s ním je živé, ale který více než jen slavnostně působil radostně. Byl to koncert životně radostný. Neboť byly přítomny nejen noty skladeb Arne Linky v úžasné interpretaci klavíristů Jana Sehnala, Karla Košárka a Ivy Bartošové, pěvkyně Veroniky Zaplatilové, trombonisty Mojmíra Bártka a v neposlední řadě všech hlasů Ženského pěveckého sboru Gloria Brunensis a Královopolského chrámového sboru pod dirigentským vedením Natalie Chirilenco. Já osobně jsem cítil, že nebyly přítomny jen hrané a zpívané noty, které Arne Linka zapsal, ale že byla přítomna hudba jako zvukový obraz jeho duše. A za ten obraz velké díky všem, kdo se o jeho realizaci v ten večer zasloužili, a za hudební duši, kterou jsem mohl „vidět svým sluchem“, díky Arne Linkovi.