Velká noc 2018

Mám na Slovensku vzácného přítele, kněze z období tzv. Skryté církve. Když éra komunismu skončila, rozhodl se, že skrytým knězem zůstane i nadále. Jednak proto, že hierarchická část církve po změně režimu kněžím ze skryté církve nepřála, diskriminovala je a k mnohým z nich se zachovala žel i nekřesťansky, neodpovídajíc tak duchu Evangelia, a také proto, že on nejenom zastává důležité a velice odpovědné zaměstnání, ale toto zaměstnání také miluje, cítí se v něm být plně knězem i přesto, že oficiálně to o něm nikdo neví a v žádném kostele ani před žádným shromážděním mši necelebruje. Tento přítel mi již léta posílá esemesky - buď brzy ráno, když se modlí a něco z ovoce jeho modlitby a naslouchání Božímu hlasu jej osloví natolik, že se o to se mnou podělí, anebo tehdy, když se mu něco povedlo nebo když zažil něco hezkého.

Začátkem postní doby, která začíná Popeleční středou, mi napsal: „Včera jsem byl na služební cestě v Banské Bystrici. Před poliklinikou stála bezdomovkyně se svou malou, ale houževnatě aktivní dcerou. Dítě zpívalo a jakoby hrálo na rozbité housle beze strun. Dal jsem jim peníze. Nechci dnes rámo nakazit smutkem, ale radostí zmrtchvyvstání. Kéž jednou z tohoto dítěte vyroste cílevědomý člověk. Denně jsme konfrontováni se smutkem, beznadějí a vlastním sobectvím. Je to pro nás výzva, umět v postní době více než jindy sdílet bolest druhých a čelit slabostem dnešní doby. Neoplývám ctnostmi, ale mrzí mne, že my, kteří známe příběh Velké noci blíže, se tak málo snažíme během oněch čtyřiceti dnů o Ježíšovou blízkost, o to, abychom rozdávali naději všude tam, kde vládne smutek a beznaděj.“ Tolik můj vzácný přítel. Přiznám se, že některé jeho vzkazy jdou hluboko pod kůži. Jsou to stručné, krátké esemesky, žádné dlouhé texty či kázání. Ale jsou tak hluboké, tak procítěné, tak pravdivé, plné života i osobní zkušenosti s Bohem, že mi to často vyráží dech. Mne samého vrhají na kolena a nutí se zastavit, ztišit, vnořit se do tajemství života samého, do tajemství Boží existence. Ano, stačí tak málo, abychom si uvědomili, že na tomto světě, tam, kde žiji, je tolik každodenní bolesti a smutku, ale také radosti a naděje na lepší život, na lepší lidi, že je to až neuvěřitelné. Neuvěřitelné v tom smyslu, že si to mnohokrát vůbec neuvědomuji, jdu světem skoro jako slepý a hluchý člověk… A neuvěřitelné také proto, že v tom okamžiku, kdy začnu všechnu tu bídu kolem sebe reflektovat, najednou zjišťuji, že i ta bída je velice relativní, protože vedle této bídy je vždycky také něco zářného, hezkého, zdánlivě nicotného, téměř nepostřehnutelného. Mnozí duchovně zaměření lidé se shodují v tom, že opravdu poznáváme jenom srdcem. Nikoliv očima, sluchem či hmatem, ale navenek neviditelným, “duchovním orgánem”, tj. srdcem, které má schopnost věci vycítit, pojmenovat, pochválit či zkritizovat. A nic není účinnějšího než slova pochvaly či kritiky vyslovená srdcem. Jazykem se dokážeme mnohdy zadrhnout: to, čím bychom chtěli chválit, často vyznívá jako prázdné tlachání bez bytnosti chvály, a to, co slovy kritizujeme, jsou mnohokrát jen urážky, či neobjektivní  neschopnost být kritický především k sobě samému, protože kritika na adresu jiných bývá často jen projekcí kritiky na adresu sebe samého, kterou ve svém egoismu nedokážu akceptovat. Ale když něco vnímám srdcem jako dobré, hezké, důležité, potřebné, nezbytné atd., tak stačí malý úsměv, mimika tváře či jenom jiskra v očích. A naopak, když někoho kritizuji srdcem, tak zase, aniž bych musel o tom dlouze či komplikovaně hledanými slovy mluvit, tím vnitřním záchvěvem svého nitra promlouvám do nitra druhého člověka tak trefně a cíleně, že dotyčný si plně uvědomí a pochopí svůj omyl, chybu, špatnost.

Velikonoce jsou svátky Ježíšova vítězství nad smrtí, nad zlem a hříchem. To nás učí odpradávna církev, o tom mluví již dva tisíce let všechny spisy Nového zákona. Přesto vždy bylo a je také dnes mnoha lidem zatěžko tuto křesťanskou víru přijmout. Nic nepomůže, když mnozí přiznají, že tomu, co tyto spisy říkají, by chtěli uvěřit, když vědí, jak jsou ony spisy staré a historicky ověřitelné, ale nedokážou to. Víra je cosi, co se rodí v srdci, v onom “duchovním orgánu”, schopném jiného pohledu na věci kolem. A víra je dar. Já sám myslím, že jestliže jsme schopni uvěřit tomu, co píše můj přítel, tedy že dobrým skutkem, byť sebemenším, je možné nastartovat něco dobrého, krásného a velkolepého v duši nepatrného človíčka, tak že pokud budeme mít alespoň takovouto víru ve vítězství dobra nad zlem, naděje nad beznadějí, radosti nad smutkem, jsme již jen nepatrný krůček od toho, abychom uvěřili, že nad námi je Bůh, a že Bůh je dobrý, milosrdný, že nás nekonečně miluje a chce, abychom byli šťastní.Všem, kdo si dají námahu číst tyto mé řádky, přeji krásné a radostné Velikonoce.

Peter Žaloudek, Vídeň, konec února 2018