Trapped by Lava

Uvězněni lávou (Star Advertiser, 19. 5. 2018)

Dny mezi prvním a osmnáctým květnem letošního roku patří mezi nejsilnější, ale také nejkontroverznější v celém mém dosavadním životě: na jedné straně obrovská fascinace možností být tak blízko sopečné činnosti a vidět zblízka sílu živé země. Na straně druhé ale přímo hrůza, děs a strach z té ničivé síly, po které zůstává jen zkáza, mrtvo a zápach jedovatých plynů. Jestli existuje peklo jako hmota, teritorium či místo, tak to je právě toto.

Po třinácti dnech od prvního výronu lávy na Mohala St. v Leilani se nám s Honzou konečně podařilo, za pomoci speciálních dýchacích masek schopných zachytit veškeré jedovaté sloučeniny síry, dostat na jeho pozemek. Nikdy v životě jsem nezažil tolik strachu, jako cestou tam, pak při krátkém pobytu na jeho pozemku, a cestou zpátky.

Masky pro tyto účely běžně prodávají na ostrově Big Island v Pahoze a jejím okolí v obchodech pro kutily či v prodejnách domácích potřeb. Právě na tomto ostrově totiž v důsledku aktivní činnosti sopek Kilauea a Puu’Oo, kdy ze země vycházejí jedovaté sirné plyny, je čas od času nutno tyto masky používat. Běžný turista se k těmto místům nemá šanci dostat, tam ho místní policie nikdy nevpustí, ale má možnost tyto jevy vidět a zažít v Národním sopečném parku (National Park Volcano), kde jsou jasně viditelná a označená místa, kde plyny ze země vycházejí, a výstražné tabule, aby se turisté pohybovali jen na označených chodnících.

Když došlo 3. května 2018 k první explozi a bylo možno předpokládat směr toku lávy, začaly úřady pozvolna přísné restrikce zmírňovat a vpouštět lidi do relativně bezpečných zón, aby si mohli ze svých domovů vyzvednout alespoň ty nejdůležitější věci. Jelikož ale nikdo předtím neočekával tak rozsáhlé erupce, plynové masky teď byly najednou z pultů obchodů pryč; po celém ostrově je nebylo možné koupit. A to byl hlavní důvod, proč Honzovi i mně trvalo téměř dva týdny, než se nám podařilo masky sehnat a vydat se na jeho pozemek. Projezdili jsme denně kolem 150 mil, tedy asi 230 km, z bezpečné Waimei, kde jsme byli ubytováni, do Pahoy; znám nazpaměť všechny obchody na této trase, kde jsme denně zkoušeli je koupit, ale marně. Když si lidé začali stěžovat do médií, jaký je to skandál, že zrovna teď, když je šance dostat se na místa jejich bydlišť a pozemků a vzít si nejdůležitější osobní věci, zachránit domácí zvířata apod., se úřady konečně „rozhýbaly“ a přislíbily zajistit speciální letadlo z pevninských států USA pro dovoz masek. Obchodníci situaci žel i zneužívali, a v různých obchodech se masky prodávaly za různou cenu; např. ta má stála o 20 dolarů víc než jiné, běžně prodávané za 47 dolarů…

Se speciální růžovou povolenkou, kterou jsme s Honzou obdrželi na úřadě krizového centra v Pahoze, a na níž bylo uvedeno také mé jméno (v době erupce jsem byl oficiálně u Honzy na návštěvě), a po dvou přísných vojensko-policejních kontrolách - nejdříve u výjezdu z Pahoy a pak těsně před vjezdem do Leilani - jsme pomalu popojížděli autem a hledali přístupovou cestu k jeho pozemku. V krizovém centru neustále obměňovali informace o tom, jak to v Leilani vypadá, a seizmologové spolu s policií vyznačovali silnice, které jsou navzdory velkým trhlinám a vycházejícím plynům sjízdné. Ty silnice, které proťala a zavalila láva, označeny nebyly a na první pohled bylo každému jasné, že tudy cesta nevede.

Dorazili jsme až k místu, kde bylo mnoho trhlin, a které bylo v důsledku enormního úniku sirných plynů celé zamořeno a zahaleno jakoby v husté mlze, takže nebylo vidět, kam cesta vede, a hlavně jak dál vypadá. Těsně před vjezdem na první trhlinu jsme zastavili, chvíli se dívali dopředu a zvažovali, jestli máme v této situaci pokračovat dál. Byli jsme tam jediní, nikde žádný náznak života. Nasadili jsme si masky a jeli pomalu dál. Po přejezdu trhliny jsem to byl já, koho přemohl strach. Rukama jsem ukázal Honzovi, aby ihned zastavil, vycouval a otočil se, že nemám odvahu jet dál. A Honza rychle provedl, co jsem chtěl. Když už bylo auto zcela otočeno a byli jsme venku z inkriminované zóny, spatřili jsme, že proti nám pomalu jede jiné. Seděli v něm dva starší lidé, muž a žena. Když projížděli kolem nás, zpomalili, jako by nám chtěli něco říci, ale protože kvůli maskám se mluvit nedalo, pokračovali dál. Hleděli jsme chvíli za nimi, dokud se neztratili v mlze výparů. Mrkli jsme na sebe a shodně usoudili, že také my budeme v cestě pokračovat.

Úsek s různě velkými trhlinami měřil asi 300 až 400 metrů, a bylo tedy nutné jet velice pomalu a opatrně. Najednou trhliny skončily a dobrou míli jsme mohli pokračovat v klidu dál. Ale klidná cesta to nebyla ani náhodou! Projížděli jsme mrtvou krajinou. Stály tam domy, automobily, ale nikde ani človíčka. Také auto jedoucí před námi náhle někam zmizelo. Vládla tam velice pochmurná atmosféra, ačkoliv v Pahoze a ještě i těsně před vjezdem do Leilani bylo nádherně slunečno s modrou oblohou. Tady vládlo šero a až přízračné temno od všudypřítomného zasířeného vzduchu. Už jsem popsal, co znamená Leilani, že to je jakási „rajská zahrada“, jak jsem ji za ta léta, co jezdím na Havaj k Honzovi, znal. Nyní ale z této chlouby a někdejšího skvostu Puny nezbylo vůbec nic, dovolím si dokonce říci, že to, co zde zbylo, je pravým opakem dřívější Leilani. Svěží zeleň všech možných odstínů, nádherné, barvami, tvary a exotickými vůněmi hýřící květy a listy keřů, stromů, trávy, to všechno bylo šmahem pryč. Kam jen oko dohlédlo, všude jenom šedo-hnědo-žlutá barva, všechno spálené vzduchem vyžhaveným tryskající lávou a otráveným jedovatou sírou. To už jsme byli v blízkosti Honzova pozemku. 

Opět se na silnici začaly množit trhliny. Na úrovni Honzova pozemku byla podélně roztržená v místech žluté středové čáry, velké trhliny byly i před vjezdem na jeho pozemek, na jeho pozemku, všude. Způsobila je erupce z obrovské jámy vyšlá jen asi 150 metrů od místa, kde jsem se s Honzou 3. května setkal (viz text: State of disaster). Láva vytékala za děsivých výbuchů a spousty kouře, až jsem měl dojem, jako by zde propukla válka a střílelo se z velikých kanónů a tanků. Šla z toho na člověka hrůza! V tomto okamžiku možná nebylo až tak nebezpečné ztrácet čas pozorováním úděsné scény, ale měli jsme oba strach, a tak jsme se snažili příliš po okolí nerozhlížet a pobrat co nejvíc osobních věcí. Pospíchali jsme. Ale bylo to vůbec pospíchání, nebyla to spíše panika? Jen to zkuste, soustředěně a cílevědomě na místě strachu a hrůzy, s plynotěsnými brýlemi a s maskou na tváři, pospíchat. Jste rádi, že žijete, že můžete jakžtakž dýchat a chcete to mít co nejrychleji za sebou! Okamžitě se začínáte potit, mozek běží na plné obrátky, srdce máte kdesi až v kalhotách, tluče jako zběsilé, nevíte, co dřív… Všechno jsme si uvědomili, až když už jsme byli odtamtud pryč, a přišlo nám dodatečně líto, že jsme tam nezůstali déle a nepobrali víc věcí.

Když jsem byl mladý -  bylo mi něco přes 20 let -  organizoval jsem pašování a sám jsem pašoval ve velkém v ruksacích náboženskou literaturu přes hory z Polska na Slovensko. Míval jsem strach, ale ten se nedal srovnat se strachem této chvíle. Tenkrát jsem si byl vědom, že v případě odhalení či zatčení pohraniční hlídkou mi hrozí vězení v Polsku či na Slovensku. Teď ale šlo o život. 

V mé mysli stále přetrvává skličující obraz mrtvé, zohavené, jedovatými plyny zamořené krajiny, která budí strach. Jestliže existuje bílé a jeho opak černé, jestliže existuje výška a jeho opak hloubka a jestliže existuje, jak víme, celá škála podobných kontrastů, jestliže existuje nebe, tak jak lze nazvat to, co jeho opakem? Pořád a pořád se k tomu strašlivému obrazu mrtvého Leilani vracím. Jsou tam domy, odstavená auta, kola, zkrátka běžné věci, které každý vidí, když ve své domovině projíždí některou z vesnic a už ví, co všechno se kolem jejích domů nachází. V Leilani bylo všechno, jen žádný člověk. Neslyšíte zpěv ptáků, kokrhání kohoutů, kdákání slepic, štěkot psů… Vnímáte jen mrtvolné ticho přerušované šelestem větrem rvaného listí stromů, velkých palem, či dokonce pád větví, neschopných udržet se v koruně. A do toho ticha zaznívají dunivé, strach vzbuzující výbuchy, sykot páry či rychlé zasyčení něčeho nedefinovatelného. Se strachem se ohlížíte, co to bylo, abyste pak pochopili, že to z lávy něco obrovskou rychlostí vylétlo a zasvištělo kolem, jako když zasviští na Silvestra některý enormně velký dělbuch… Jste tak plní strachu z toho všeho, co se děje v bezprostřední blízkosti kolem vás, pod vámi i nad vámi, že nevíte, na co máte dřív zareagovat. To všechno umocněné odporným zápachem síry, která se navzdory masce nějak dostane k nosu (mám vousy a maska zřejmě stoprocentně nedolehla na mou tvář). Nevím, jak si představit peklo. Jako teolog jsem byl vždy přesvědčen, že peklo není hmota, tvar či místo, ale že je to cosi jako stav krutého rozpoložení duše, která ztratila mír a vnitřní souzvuk s Bohem a sebou samým. Po tom, co jsem viděl a zažil 15. května v Leilani, začínám být skeptický ke svým teologickým představám a troufám si říci, že jsem zažil opravdu peklo na zemi.

Peter Žaloudek, 23. května 2018, cestou v letadle z Havaje do Evropy