Moje milá paní Franzová,

chtěla jsem pro Vás napsat opěvnou báseň, takovou ódu na smysluplný život. Přemýšlím, jaká slova zvolit, jaký společný zážitek vybrat… Chci napsat něco vzletného, něco, co je vás hodno. A ať přemýšlím, jak přemýšlím, pořád se mi vybavují ty nejobyčejnější situace. 

A hlavně jedna, na kterou nikdy nezapomenu – společně jsme se štrachaly z příkopu u cesty, Vám se podlomila kolena, spadla jste a já Vás tahala, nebo se spíš o to snažila. Čím víc jsem zabírala, tím míň jsme byly schopné vstát. Vůbec nám to nešlo. Byly jsme tam jen my dvě, kolem jezdila auta, ani jedno nezastavilo. Co si mysleli řidiči aut, když viděli dvě ženské válející se v příkopu u cesty? Ta chvíle byla tak zoufalá a absurdní, už jsem nevěděla, co si počít. A Vy jste se najednou tak srdečně rozesmála, tak nakažlivě. Musela jsem se k Vám přidat a při tom smíchu jsme se společnými silami zvedly a špinavé a zválené se vyštrachaly na silnici. 

Od té doby vím a nesu si v sobě, že žádná situace není neřešitelná, i když se nám tak jeví, že pomůže se nevzdávat, umět se na plné kolo zasmát sám sobě a taky se umět v pravou chvíli o někoho opřít a dokázat sám být oporou. Vy jste mně (a nejen mně) tou oporou byla a já Vám z celého svého srdce děkuju.