Mezinárodní den uprchlíků

“Dvacátý červen byl světovým dnem uprchlíků. Ten, kdo dnes řekne něco dobrého o uprchlících, riskuje, že upadne do nemilosti a všichni ho budou ignorovat. Nejde ale o to, budu-li někým oblíben, když říkám jen to, co se chce slyšet. Teď jde o fakta, o kterých se téměř vůbec nemluví. Podle statistiky, kterou zveřejnila OSN, je na světě 68 miliónu uprchlíků. Jen nepatrná část z nich přichází do Evropy. Osmdesát pět procent všech uprchlíků je zachyceno v chudých, rozvojových zemích, největší počet z nich představují uprchlíci ve vlastních zemích. A Evropa se svými 500 miliony obyvatel dělá takový povyk kvůli dvěma milionům uprchlíků. Zde hrají větší roli populismus a šíření strachu, než holá fakta a zcela obyčejná lidskost…“

Tato slova napsal jeden z nejznámějších kardinálů světa, vídeňský Dr. Christoph Schönborn ve svém pravidelném týdenním sloupku otištěném 22. června 2018 v deníku HEUTE na straně 15.Všechna rakouská média jej považovala za tak důležitý, že se o něm zmínila; navíc v době těsně před zasedáním hlav států EU o řešení uprchlické krize, která se konala v Bruselu 28. června.

O víkendu 23. – 24. června jsem pobýval v Říčanech a otázal se několika lidí, včetně pana faráře, jestli vědí něco o tom, že se ve světě slaví Mezinárodní den uprchlíků. Nikdo o tom neměl ani tušení. Samozřejmě, že nemohu a ani nechci chápat těch pár dotázaných občanů jako reprezentativní vzorek českého národa. Ale vidím, že úhel pohledu na problematiku a hledání řešení uprchlické krize v Česku se diametrálně liší od toho, na co jsem zvyklý v Rakousku či jinde v západní Evropě. Tím víc, že Česko v porovnání s jinými zeměmi nepřijalo prakticky žádného uprchlíka. Politik, který si dovolí třeba jen poukázat na to, že by Česko mělo přijmout alespoň menší počet uprchlíků, okamžitě upadne v nemilost nejen u hlavy státu Miloše Zemana, ale bohužel i u většiny české populace. Populisté a extrémisté v Česku šíří strach tím, že poukazují jenom na zlo, které s sebou uprchlická krize přináší, a ostentativně odmítají být solidární s usneseními Evropské unie. Česká republika spolu se zeměmi V4 vrazila do EU jakýsi klín. Nejenomže vehementně kritizují a bojkotují usnesení o solidaritě s uprchlíky; ale vůbec jim nevadí čerpat veškeré finanční dotace a výhody z členství v EU. Dokonce ústy mnoha politiků vyhrožují mezinárodními soudy v případě, že jim budou dotace kráceny. Tento odmítavý postoj dokumentovaly i tím, že se jako země V4 svorně nezúčastnily přípravného zasedání k řešení krize v neděli 24. června s odůvodněním, že jich se to netýká.

Co mne na tom zaráží, není nejvíce snad ani tak to, že extremisté typu Klause, Zemana či Babiše aj. zmanipulovali šířením strachu a nenávisti většinu národa, ale fakt, že se k jejich nekřesťanskému a nelidskému postoji připojují také čeští věřící, kněží a biskupové v čele s kardinálem Dukou. Postoje těchto duchovních jsou zcela odlišné od postoje rakouských kněží, vídeňského kardinála či papeže Františka. Smutné je to pro mne i proto, že namísto toho, aby jako duchovní vůdci vedli věřící k šíření optimismu, jednotě, následování učení a způsobu života Ježíše Krista, se dali raději do služby šíření dezinformací, strachu a negativních poselství.

Otec Ludvík, kterému jsem kopii novin s textem kardinála Schönborna předal, během nedělní mše v Říčanech informoval o článku kardinála Schönborna; dokonce šel ještě dál a vyzval věřící, aby přestali věřit těm politikům, kteří jen hovoří o tom, že zde chtějí zachovat křesťanství a nestojí o žádné muslimy, a aby se raději zamysleli nad tím, co tvoří podstatu křesťanství. Všichni, kdo otce Ludvíka známe, víme, že se často vyjadřuje ve prospěch uprchlíků a také kriticky k politickému dění v České republice. I jeho názor se setkává někdy s nesouhlasem všech. Podobně i on tak zakusuje sám na sobě to, o čem mluví kardinál Schönborn, že ten, kdo se dnes zastává uprchlíků, dostává se skoro automaticky do nemilosti.

Být tolerantním a solidárním člověkem ochotným přijímat lidi v nouzi, pomáhat jim, to jsou ty pravé, ježíšovské hodnoty, bez nichž je naše křesťanství jen prázdným tlacháním. Když ale vidím, jaká je v české společnosti včetně církevních kruhů atmosféra, ptám se, jak je možné, že se tam téměř nevyskytují typy jiných kněží, biskupů ani křesťanů obecně, jaké znám z Vídně, Říma či ze zemí tzv. klasické otevřené západní civilizace a že ti, kdo se k tomu vyjadřují, upadají do nemilosti?

Napsáno 29. června 2018 ve Vídni, v den svátku sv. Petra a Pavla, odvážných křesťanských apoštolů a mučedníků, mých patronů.