Moje návštěvy v Praze

Úryvek z ručně psaného textu pí Ludmily Franzové

Již několikrát a jinde bylo zmíněno, jaký byl náš tatínek (Ladislav Polanský, nar. 18. 6. 1908) velký vlastenec. Kdysi, ještě jako mladý učeň strávil v Praze jistý čas. A tak měl k Praze osobní vztah. Od něho jsem získala vřelý vztah k Praze i já. Každou její návštěvu mám v živé paměti. Bylo jich čtrnáct. (Tento text se týká prvních třech).

1.

V květnu 1945 skončila ta hrozná válka a už v červnu mě (měla jsem 10 roků) a bratra Luďu (8 roků) vzal tatínek do Prahy. To byl pro mne úžasný zážitek. Cesta v nákladním vagonu „dobytčáku“, dřevěná lavice a houně na zemi. Po východu z Wilsonova nádraží první pohled od muzea na Václavské náměstí! Na všech domech se houpaly dlouhé girlandy, okna zářila různými vlajkami. Pravidelně se střídaly české, americké, ruské i anglické. Americká a anglická byly pro mne neznámé. To byl radostný pohled. Ale pohled na chodník, po kterém jsme pak šli, vyvolával v mé citlivé duši soucit a smutek. Bylo tu plno čerstvých kytic a hořících svíček označujících, kde kdo padl při povstání a osvobozování Prahy. U mnohých stáli lidé (možná pozůstalí) s pohnutím a smutkem. Tento můj první pohled na Václavské náměstí se dvěma rozbombardovanými domy si v sobě nesu celý život. Pak jsou moje vzpomínky útržkovité, pamatuji si vyhořelou radnici na Staroměstském náměstí, a jak s tatínkem obcházíme v kostkované dlažbě 27 bílých křížků. 

Tatínek zajistil ubytování v letohrádku Hvězda na Bílé Hoře. Utkvěla mi v hlavě otázka rázovitého pana „hostinského“ – nevím, čím tam tehdy byl. A ten se zeptal: A vy Moravané se tady na Bílé Hoře nebojíte? V duchu jsem se moc styděla, že nevím, proč bychom se měli bát. Tam je začátek mého zájmu o historii.

Pak se stalo, že nás tatínek brzy ráno, před východem slunce, vzbudil a jeli jsme na Petřín. Z rozhledny byl dechberoucí pohled na stříbřící se Vltavu, a tatínek, výborný zpěvák, tak pro nás zpíval procítěně píseň „Praha je krásná, když se den rozednívá, za noci, když se stmívá nad Vltavou...“. To bylo tak silné, že jsem rozechvělá i dnes, po 72 letech.

2.

Druhá návštěva Prahy byla v r. 1947. Jako primánka Řádového dívčího gymnasia v Brně na Lerchové v Masarykově čtvrti jsem jela na „Předsletové studentské tělovýchovné slavnosti“. Vzpomínka: bílá trička, modré baňaté trenýrky, na hlavě širší modrá stužka. Její mašličku jsme za zvuku hudby na značkách rozvazovali (stáli jsme v červené obruči) a z amplionů zaznělo „My děti z velkých měst i z vesnic s poli a zahradami zdravíme tuto zem“. Bylo to nádherné.

3.

Přišel „Únor 1948“, který změnil mnoho lidských životů, i můj, ale o tom jinde. V naší rodině milovaný pan prezident Beneš onemocněl a 3. září 1948 zemřel. A protože tatínek pracoval u ČSD (říkali jsme „u dráhy“), měl několik volných jízdenek pro celou rodinu. Tak jsme jeli znovu do Prahy, na pohřeb, tentokrát s maminkou, Luďa a já.

Pan prezident byl vystaven v památníku na Vítkově. Tehdy to byl vrch, opravdu strmější holá pláň. A po jejím úbočí se hadovitě vinula dlouhá, dlouhatánská fronta těch, co se chtěli panu prezidentu poklonit. Řada byla nekonečná a stáčela se po vrstevnici do menších zákrut. A tak se mohlo stát, že ty zákruty byly místy od sebe jen 5-6m. Ale nikoho nenapadlo si polepšit a přeběhnout do zákrutu bližšího. Vnímala jsem tehdy tu vzájemnou úctu všech lidí, jejich soudržnost. Všichni cítili stejně. Bavili se mezi sebou, a já 13letá naslouchala, kdo jeho smrt zavinil, co mu nejvíc ublížilo, že to byl Vyšinský... Já si to už všechno nepamatuji, ale vzpomínám najednou na veliký šum – po cestě od katafalku odjížděla dolů paní Hana Benešová. Mávali jsme jí a celý dav plakal. A tak zcela určitě vím, že jsem od té chvíle začala víc vnímat jména politiků (těch hlavních), všímat si, co se kolem děje a vytvářet si svůj úsudek.

Přespali jsme v nějaké drážní ubytovně a druhý den jsme se maminka, Luďa a já zúčastnili pohřbu. Vyrazili jsme brzo na Václavské náměstí, abychom dobře viděli. Stáli jsme na kraji chodníku a byli rádi. Jenže připochodovali Sokoli v uniformách a utvořili poměrně hustý špalír před námi. A nakonec připochodovala milice a stoupla si před ně, aby je překryla. Za námi byl strom a nějaká budka (asi novinová). Luďa, šikovný, vylezl po stromě na tu budku, a tak si myslím, že on viděl krásně. Já jsem nějakou škvírou taky něco viděla. Když náměstím projížděl průvod, nemohla jsem odtrhnout oči od lafety s rakví a hlavně od paní Hany. Po jejím boku kráčel bratr pana prezidenta Vojta Beneš. Na rozdíl od svého bratra byl vysoký, štíhlý. Ve své dětské fantazii jsem si ho připodobnila k TGM. Jeho důstojnost na mne zapůsobila.

Za dva roky, 11. března 1950, se narodil můj nejmladší bratr. Tatínek ho radostně běžel přihlásit na Národní výbor (dnes Obecní úřad), a že 19. března má svátek Josef, tak si to jméno přinesl a byl zapsán jako Josef. Když jsem to slyšela, rozbrečela jsem se, že „žádnýho Pepka nechcu,“ že jsem chtěla Vojtu! No, byla jsem nejstarší, skoro slečna, tak na mě dali a tatínek šel na obec znovu, aby jméno přepsali. Toho byla svědkem porodní babka pí Tomková a najednou šla po Říčanech zvěst, že jsme nechtěli Josefa, protože se tak jmenuje Stalin. A bylo to. Vojta je Vojta!

Autoři článků: