Naděje…

Devátého listopadu si celý svět připomněl hrůzy pogromu zvaného Křišťálová noc. V noci z 9. na 10. listopad 1938 hořely v Německu, Rakousku a oblasti Sudet v Československu stovky židovských synagog, řinčelo sklo oken a výloh tisíců židovských obchůdků a bytů. Hitlerem zfanatizovaní lidé tehdy rozpoutali pronásledování Židů s cílem je úplně zlikvidovat. Jejich umírněnější spoluobčané řádění jen tiše a se strachem přihlíželi a čekali, co bude dál. Rok nato vypukla nejkrutější válka všech dob, vyvolaná Hitlerovými štvavými řečmi, nadšeně přijímanými jeho zaslepenými přisluhovači s otupeným svědomím.

K výročí této smutné události se nyní v Rakousku konalo mnoho pietních akcí. Rakouský rozhlas i další média téměř denně připomínala, co se tenkrát před 80 lety dělo. Jak uvedla jedna paní učitelka v rozhlase, cílem všech těchto akcí bylo, aby si dnešní děti a mládež uvědomily, kam až může vést nebezpečná politika osočování, svádění viny na druhé, pronásledování příslušníků jakýchkoliv menšin či těch, kteří „se nehodí“. Byl jsem svědkem dvou malých událostí, o jejichž průběhu bych se teď rád podělil.

Na rozhlasové stanici Ö1 se hovořilo o rakouských koncentračních táborech v Mauthausenu a poblíž ležícím Gusenu. Zatímco o Mauthausenu ví celý svět již dávno, o Gusenu se začal dovídat teprve koncem šedesátých let minulého století.

Po válce bylo Rakousko deprivované a chudé. Deprivované morálně, protože mnoho lidí fandilo Hitlerovi a nacistům. A chudé, protože tu bylo všechno rozbombardované buď letadly USA, nebo ruskou armádou. Lidé žijící poblíž Gusenu si neměli v zimě čím topit, takže prakticky rozebrali dřevěné baráky, ve kterých za války našlo smrt 71 tisíc Židů a Slovanů. Nikdo při tom nemyslel na vystavění nějakého pomníku. Ti, co válku přežili, chtěli co nejdříve zapomenout a totálně vytěsnit z mysli vše, co bylo. Až když začaly do Mauthausenu i Gusenu přicházet tisíce „turistů“ z různých zemí Evropy, hlavně ti z Polska, Ruska, Ukrajiny, Francie, aby se podívali na místa, kde byli vězněni a zemřeli jejich rodinní příslušníci, začaly se téměř 20 let po válce ptát i malé děti z této oblasti, proč tam chodí tolik lidí. Jejich rodiče je odkázali na prarodiče a ti, dvacet let po válce, našli konečně odvahu promluvit o tom, co se tam v minulosti událo. Možná je hryzalo svědomí, možná tušili, že jejich život se chýlí ke konci, a tak tedy začali vyprávět o tom, co viděli, čemu (i kdyby chtěli) nemohli zabránit. Pokud se některému vězni přece jen podařilo utéct, někdo ho musel ukrýt a schovat, aby ho fašisté nezastřelili. Vina-spoluvina, uvědomění vlastní odpovědnosti, přihlížení, mlčení, strach, zbabělost, slzy, hořký, srdcervoucí pláč. Takto popisují dnešní penzisté, tehdy děti, co prožívali, když jim babička, dědeček nebo třeba teta vykládali o tom, jaké to bylo, když byl v jejich okolí zřízen koncentrační tábor, když viděli na poli pracovat vězně či zažili bestiální honbu po zuby ozbrojených vojáků a dravých psů, pátrajících dům od domu po vězni, kterému se podařilo utéct. Mužů k dotazování bylo velice málo, protože ti byli za války buď nasazeni v hitlerovské armádě, anebo skončili na dlouhá léta v ruském zajetí. Ovšem díky tomu, že se děti začaly ptát a chtěly o tom mluvit, se najednou téměř 20 let po válce začalo hovořit o něčem, co bylo od konce války až dosud tabu. A byly to právě tyto děti, kterým dnes vděčíme za to, že se začaly opravovat zbytky koncentračních táborů v Mauthausenu a v Gusenu, přeměňovat v pomníky a muzea, připomínky válečných hrůz pro další generace.

Dnes tam pomníky již stojí, místa je možné navštívit a udělat si obraz o utrpení, jaké tam za války vězně sužovalo. Jedna dnes již 65letá paní v rozhlase vzpomínala: „Bylo mi deset let, když mi jedna stará paní vyprávěla o tom, co se zde dělo. Se strachem a napětím, ale i s velikou zvědavostí jsem se jí vyptávala dál a dál, bylo to v určitém smyslu fascinující. Dnes mohu říct, že to tehdy změnilo můj pohled na život a že jsem od té doby jiným člověkem.“ Na dotaz redaktora, jak ji to konkrétně ovlivnilo, odpověděla: „Před několika lety jsem potkávala na ulici uprchlickou rodinu z Afganistánu. Mužovi chyběly obě ruce a matka byla neustále smutná. Měli ale šestileté dítě, které bylo velice živé. Vídávala jsem je v parku, kde si bezstarostně hrálo s rakouskými dětmi. Pak ale najednou zmizeli a už jsem je nikdy neviděla. Začala jsem se vyptávat, co se stalo, jestli o nich někdo něco ví. Dozvěděla jsem se, že matka měla silné deprese a je na psychiatrii, otce dali do nějakého ústavu, protože sám by nebyl schopen se o sebe postarat, a dítě umístili do dětského domova. To mi rvalo srdce. Šla jsem na úřad a chodila jsem tam tak dlouho, dokud mi nedovolili dítě adoptovat. A co ještě to se mnou udělalo? Už nemohu ani slyšet o tom, jak dnes kdekdo nadává na uprchlíky: I skoro každý politik, protože se to stalo módou, a nikdo by ho nevolil, tak nadává na uprchlíky. Dělá se mi z toho zle!

Několik dní po letošním 9. listopadu jsem šel s naším Konrádkem, kterého jsem coby jeho dědeček vyzvedl ve školce, kolem jednoho pomníku židovským obětem ve Vídni. Tvoří jej velké betonové koleje, které směřují do tmavého bunkru. Před vchodem do bunkru svítilo v tu chvíli množství zapálených svíček. Pomník, nazývaný Aspangmahnmal, se nachází na místě někdejší železniční stanice Aspangbahnhof, odkud vyvezli v letech 1938 až 1942 více než 45 tisíc Židů v dobytčích vagonech do koncentračních táborů střední Evropy. Když jsme šli kolem těch mnoha svíček, ptá se mně Konrád, proč tam ty svíčky hoří, vždyť tady není hřbitov. Zkuste teď vysvětlit šestiletému dítěti, co ty svíčky znamenají, jak mu vysvětlíte hrůzy holokaustu? Ale nic mi nezbývalo, pokusil jsem se o to: „Konráde, máte ve školce někoho, kdo má jinou barvu pleti než ty?“ „Ano, je tam Sarah, její rodiče jsou z Afriky a ona je černá.“ „A máte tam ještě jiné děti, které vypadají jinak?“ „Ano, Can je z Číny a má šikmé oči.“ „A ještě někoho jiného?“ „No…,“ na chvíli se zamyslel, „je tam Leila, její rodiče jsou z Turecka, a ona taky vypadá trochu jinak.“ „A tyto děti, o kterých mluvíš, jsou tvoji kamarádi? Ano? Hraješ se s nimi rád?“ „Ano, a Can hraje dobře fotbal, možná dokonce líp než já.“ „A dovedeš si představit, že by teď někdo přišel a řekl, že každý, kdo vypadá jinak než Rakušan, musí pryč, protože jej tady už nechceme?“ „Nerozumím tomu, proč by měli jít pryč, vždyť to jsou moji kamarádi a nic špatného nedělají.“ „No, protože něco takového se, žel, někdy stává, a stalo se to i za války, kdy žili ve Vídni tisíce Židů a najednou někdo přišel a řekl: už vás tady nechceme, musíte jít pryč a nejen to, musíme vás zabít.“ „Opravdu?!? A proč???“ Pokouším se teď zeširoka a spíš obrazně než fakticky popsat, jak může být někdy lidská zloba tak zlá, ale vidím, že se mi to nedaří a že Konrád pořád říká to jeho Ale proč? Proč?

Z debaty nás vyrušily kolemjdoucí děti, které Konrád znal. Já jsem si trochu vydechl, ale to jeho proč mi stále rezonuje v uších. Není to však nepříjemná rezonance, spíše opatrná radost z toho, že toto dítě a s ním i jiné děti, pokud budou dobře a slušně vychovávané a vzdělávané svými rodiči a školkou či školou, se snad jednou budou dívat na svět otevřeněji, tolerantněji a přátelštěji, než to bylo u mé generace, nebo u těch lidí, kteří neměli žádný problém sympatizovat s fašismem, či zločineckým estébáckým komunismem a jinými nedobrými systémy.

Ano, děti jsou pro mne nadějí, že ten zítřejší svět bude jiný, lepší, než je ten, ve kterém žijeme dnes. Ale zároveň jsem i trochu posmutnělý, protože nevím, jestli je zde dnes, právě teď, když se rozhoduje o „zítřku světa“, dostatek těch, kteří vychovají z dětí lepší občany…

Peter Žaloudek, listopad 2018, Vídeň