Světlo v temnotách

Nedávno jsem vyslechla rozhovor dvou pečujících o nemocné, ve kterém hodnotily zkušenosti s nemocničním prostředím. Byl to trochu takový povzdech nad momentální situací českého zdravotnictví. Na jedné straně stojí pacienti a jejich blízcí, kteří jsou vystaveni stresu ze situací, které zrovna prožívají. Na druhé straně zdravotníci, kteří jsou vystaveni tlaku ze strany zaměstnavatele – mnoho služeb, málo ošetřujícího personálu a spousta nedostatečně ohodnocené práce.  Na empatii a citlivý přístup už často nezbývá.

Situaci jsem si promítla do ostatních oborů a všude, kde se pracuje s lidmi je to podobné. Ve školství, v nejrůznějších sociálních službách…. Rozhovor mě velice zasáhl, protože mám sama čerstvou zkušenost s nemocničním zařízením.  Skládala jsem si všechny zážitky jako střípky do mozaiky a uvědomila jsem si, jak moc jsem ovlivněna lidmi, se kterými se setkávám. Spoustě z nich jsem vděčná za podanou ruku, vlídné slovo či „jen“ úsměv na rtech, ale taky jsem potkala ty, kteří byli prostě unaveni.  

Nyní chápu, jak moc záleží na každém z nás. Dennodenně se vydáváme do nejrůznějších společenství, jsme součástí míst, kde žijeme, kde pracujeme, ovlivňujeme ty, se kterými se setkáváme. A tak každý z nás může být svíce, která vnáší světlo do stínů a temnot. 

V těchto dnech vrcholí doba adventní a na stolech nám svítí svíce na adventních věncích. Tak jako postupně na nich přibývalo světlo, můžeme i my vnášet světlo, tam kam přicházíme. A můžeme to být právě my, od kterých je rozžata další svíce a od té další a další. 

V jedné současné moderní písni se zpívá „další jed plodí další jed“. Platí to i obráceně – dobro může přinášet další dobro. Záleží jen na nás…