Rétorika dnešních politiků

Z pohledu rakouské lingvistky Ruth Wodak

Na stanici rozhlasu Ö1 jsem ve čtvrtek 28. března poslouchal rozhovor své oblíbené redaktorky Renaty Schmidtkunzové s paní prof. Ruth Wodakovou, (*1950), která přednášela střídavě na univerzitě ve Vídni a v britském Lancastru obor jazyková sociologie a výzkum diskurzu. Paní Wodaková se narodila v Londýně vídeňským rodičům, její otec byl diplomat. Vyrůstala a studovala školy ve třech jazycích, podle toho, ve které zemi se její rodina zrovna nacházela, tj. v angličtině, němčině a srbochorvatštině. Jak sama přiznala, právě znalost těchto tří jazyků ji přivedla ke studiu oboru vědecká lingvistika, rétorikaa k formulaci řeči vůbec. Rozhovor s ní mne fascinoval už jen tím, jak krásně, spisovně a plynule se vyjadřovala, bez jakéhokoliv opakování či jen kratičkého zádrhelu.

Celý hodinový rozhovor se točil kolem počátků umění rétoriky, stylu vyjadřování panovníků v dřívějších dobách, a také mluvy dnešních politiků, zvláště těch, kteří jsou označováni slovem populisté. Média a politici jsou dva fenomény, které bez sebe nemohou existovat, ba dokonce jsou jeden na druhém závislí. Na jedné straně musí politici zveřejňovat skrze média svoje vize, představy a plány, aby je bylo slyšet. Kdyby na straně druhé svoje představy či manifesty nešířili, neměla by média téměř co psát. Vzniká tak automaticky jakási INTERDEPENDANCE, tj. vzájemná závislost. Čím více šíří politici své názory a média je publikují, tím větší je šance, že dojde také k dialogu jako jednomu z hlavních principů demokracie. Ovšem v totalitních systémech něco takového neexistuje. Kdysi za Hitlera vznikla vlastní pronacistická propaganda s vlastním úhlem pohledu a pojmenovávání věcí, překrucování faktů a pravdy. Podobným způsobem fungovala také mašinérie propagandy v komunistických zemích v čele se Sovětským svazem, následovaným všemi jeho satelity. Politici se naučili hovořit rétorikou vycházející z této zavádějící, dezinformační a lživé propagandy. Objektivní a pravdivý pohled na život a na společensko-politické dění byl striktně zakázaný a potlačovaný. 

Ruth Wodaková poukazuje na zajímavý fenomén, že i dnes, kdy toto všechno víme, inklinují politici v mnoha zemích k překrucování faktů, z pravdy dělají nepravdu a sami lžou, jak se jim to do konceptu hodí: “Žijeme v době, kdy inscenování politiky je pro mnohé důležitější než samotné obsahy skutečností, a dokonce i tyto obsahy jsou manipulované. Žijeme v době, kdy je na jedné straně v pluralistickém, mnohokulturním národě příliš mnoho médií, a na druhé straně se stupňuje tlak na média ve snaze je kontrolovat. To se dnes děje v Maďarsku, Polsku, Turecku, ale žel i v mnohých jiných demokratických státech světa. Stává se pořád větší „samozřejmostí“, kdy se klade větší důraz na propagandu než na objektivní zprávy. Charakteristikou této doby jsou z lingvistického pohledu dvě označení: fake newsa alternative facts.”

O alternative factsšlo poprvé tehdy, když Donald Trump prohlásil, že na jeho prezidentskou inauguraci přišlo více lidí než na inauguraci všech jeho předchůdců. Okamžitě se ozvala všechna možná média se svou dokumentací a rychle dokázala, že to není pravda, že na inauguraci prezidenta Obamy přišlo mnohem víc lidí. Trump se ústy své tehdejší mluvčí Kellyanne Convay pokusil celou věc “relativizovat” (aniž by se omluvil a uznal, že se mýlil) tím, že to jsou prostě “alternative facts” – jiné fakty, jiné argumenty. Celé svoje falešné a lživé tvrzení tak jednoduše transformoval do úrovně jiného, fiktivního tvrzení.” 

Tento fenomén však není nový, neboť v dějinách vždy existovali panovníci a politici, kteří konali podobně. Filozofka Hannah Arendtová napsala v 70. letech minulého století esej Lüge und Wahrheit in der Politik(Lež a pravda v politice). Ve druhé polovině 20. století to bylo ve známé aféře WATERGATE, která amerického prezidenta Richarda Nixona stála úřad poté, kdy se na veřejnost díky investigativním novinářům z Washington Post dostaly informace, že jako prezident USA klamal veřejnost. Hannah Arendtová tvrdí, že politici klamali vždycky a že lžou. Otázkou je, jak to činí, kdy a proč. Pokud to dělají naivním překrucováním holých faktů, vlastně pravdy, mívá to relativně krátké trvání, protože každý si rychle a lehce ověří, že tomu tak není. Existují ale i jiné falše, které není možné odhalit ani lehce ani rychle. To se děje třeba tehdy, pokud se nějaký fakt “převede” do roviny tzv. mínění – názoru, a pak už se jen mluví o různých názorech. Klasickým příkladem je dnes debata o klimatických změnách. Mezi politiky vidíme celou škálu odleva doprava – od takových, kteří věří vyjádřením vědců a tomu, co se děje, až po ty, kteří více či méně dělají na tzv. klimatické změny jen vtipné narážky. Výsledkem pak bývá známá věta na závěr konferencí: “We agree to disagree”– shodli jsme se v tom, že jsme se neshodli.

Fake news– a v tomto je znovu nejlepším příkladem Donald Trump – je vykonstruování protiútoku: Když mu např. vytkli, že není pravda, že na jeho inauguraci bylo až tak mnoho lidí, tak kromě “alternative facts” uvedl: “To tvrdí všichni ti, co mě nemají rádi, moji nepřátelé, kteří nevidí nic dobrého v tom, co jako prezident konám”. Jinými slovy: Jednoduše se obejde faktická pravda, Trumpovi voliči mu slepě věří, že to si opravdu jen jeho “nepřátelé” něco na něho vymýšlejí – a život jde dál. Mnohá americká média v čele s Washington Post (WP) již spočítala, kolika lží se Trump během vykonávání svého úřadu dopustil. WP dokonce tvrdí, že někdy je to až sedmnáct drastických nepravd, “grasse Unwahrheiten (doslovný citát paní Ruth Wodakové),denně. Tím, že všechny označí za nepřátele, namísto toho, aby přiznal chybu; ale přiznat chybu přece není hodné mocného chlapa– myslí si asi a raději radikálně rozděluje společnost na tzv. slušné a tzv. zatvrzelé a neslušné. 

”Ale to, čeho se denně Trump dopouští, se dělo a neustále děje i v Evropě. Stačí si jen vzpomenout např. na uprchlickou krizi z roku 2015, kdy se šířilo obrovské množství fake news, nepravd, především bulvárem a některými politickými populistickými stranami. A něco podobného se stalo i před několika dny v Itálii, kdy společnost pobouřil výrok italského ministra vnitra, že nemůže dovolit, aby tam zakotvila loď se 48 utečenci, protože jsou to prý jen samí rebelové a budoucí vrazi, ohrožující svým násilným jednáním italské občany. To je lehce dešifrovatelná politika šíření strachu, falešných informací, úmyslné překrucování faktů a jejich zveličování. Politika a strach – to je fenomén dnešní doby.”

Paní Schmidtkunzová se pak zeptala, jestli je vůbec možné zvrátit onen současný trend manipulace moci, používaní zvláštní rétoriky za účelem šíření strachu, překrucování faktů, a pokud ano, kdo to může udělat a odkud má přijít záchrana. Paní Wodaková přiznala, že recept na záchranu nemá, ale zdůraznila následující:

Již ve Starém zákoně vzniklo něco jako předobraz soudnictví, Desatero Božích přikázaní, z nichž to sedmé nás nabádá nemluvit křivě: A dodala, že je zvláštní, když se naše společnost, odvolávající se na jedné straně na svůj židovsko-křesťanský původ, na druhé straně k tomuto základnímu zlatému pravidlu slušného chování nehlásí.

Zmínila se také o anglické premiérce Margaret Thatcherové a jejím někdejším výroku, který hodně zdomácněl v rétorice mnoha politiků: “There is no alternative.” Neexistuje alternativa k tomu, co chceme teď učinit. Paní Wodaková ale tvrdí, že toto tvrzení není správné, že nějaké alternativy existují vždy. V konfrontaci se šířením politiky strachu, překrucování a mlžení (od slovamlha,mlžit = mluvit úmyslně nejasně, nesrozumitelně, aby to vyznělo jako něco odborného, ale aby nikdo nepátral po souvislostech a pozadí) je nesmírně důležité klást zpětné, kritické otázky (Hinterfragen), domáhat se odpovědí, nenechat si všechno líbit, přestat slepě věřit politikům. Je smutným znakem dnešní doby, že mnohokrát nevěříme faktům, nevěříme tomu, co nám říká empirie, věda, historie, meteorologie atd., ale že jsme uvěřili populistickému „ductus”, rétorice populistického establishmentu. To všechno může mít na naši společnost fatální dopad, zejména honosí-li se přízviskem demokratická, otevřená, pluralitní, tedy společnost, kterou charakterizuje především její kritičnost vůči všemu, co může být manipulace a lež: ”Hinterfragen, Hinterfragen Hinterfragen - nenechat se unavit a donekonečna si všechno ověřovat, ptát se, ptát se, ptát se…”

Peter Žaloudek, Vídeň, 29. března 2019

Volně zpracováno na základě relace na rozhlasové stanici Ö1, 28. března, 2019 ve 21:00 hod.