Několik myšlenek z promluvy P. Jana Klímy

Když stojíme u rakve nám blízkého člověka, duch je otřesen ztrátou, a uvědomujeme si svou omezenost. 

Naštěstí nás víra pobízí dívat se výš, za propast biologického zámku, abychom se neutápěli v sebelitování, abychom hleděli výš ke zdroji naděje k věčnému životu. 

Život každého člověka je orámován dvěma konstantami – narozením a smrtí. Vlastně po celý život jsme konfrontováni stálým rozením a umíráním, dokonce lze říci, že celý život je jedno rození a umírání současně. Jestliže naše biologické umírání je však otevřeno Božímu přicházení a Božímu sebedarování, je to vždy spojeno s požehnáním a rozením pro věčný život: „Tak Bůh poslal svého Syna, abychom měli život věčný“ (sv. Jan). 

Obraťme se nyní přímo k osobnosti našeho zemřelého bratra Jaromíra. 

Především chci poděkovat Jaromíru Šrámkovi za každý projev lásky otevřené k druhému člověku. Jako farář rosické farnosti děkuji za jeho obětavou službu a živou víru pro to, co koná Pán mezi námi. Při rozhovoru s ním jsem vnímal, že farnost a církev je pro něj širší rodina (s tím se farář často nesetká).

Jeho houževnatost a nezlomný duch se projevoval nejen v profesní práci, projevil se i při rodinné těžkosti či v zdravotních problémech. V roce 2003 prodělal mozkovou mrtvici – navzdory omezení, které tato nemoc přináší, se znovu projevila jeho obrovská vůle žít, posloužit, naplnit život.

Chci poděkovat jménem farního společenství sv. Martina za podporu mnoha akcí ve farnosti, modlitbou, účastí na brigádách, živou vírou, která občerstvovala ostatní.

Když jsem ho navštěvoval poslední měsíce, vnímal již, že se jeho život pomalu završuje. Posteskl si: „To jsem si nemyslel, že život tak rychle uteče.“ Skutečně naplněný život činorodou láskou je jen okamžik před otevřenou realitou nebeských možností a bohatství, jak nám ji dává tušit evangelium. Tento okamžik otevření naplněného život před tajemstvím Boží lásky se nedá ničím nahradit.

Pan Jaromír Šrámek prožil padesát z osmdesáti let svého života ve společnosti, která nepřála duchovním hodnotám a plnému lidskému rozvoji. Neumožnila mu studovat, co ho bavilo, dokonce ztěžovala udělat maturitu. Jeho životní sílu to nezlomilo – nejprve pracoval jako pomocný dělník v tiskárně, poté se vyučil sazečem – dál rozšiřoval svou kvalifikaci a po změně režimu, když mu to dovolila nová situace, si pracně založil svou vlastní tiskárnu, kde už mohl ovlivňovat a profesionálně dotvářet to, s čím pracoval.

Tak vzniklo mnoho krásných knih: beletrie, pohádek, katechetických a liturgických materiálů, žaltářů a zpěvníků. 

V souvislosti s životem a postoji pana Jaromíra Šrámka mi napadají tyto dva příměry: Panna Maria řekla Bernardetě Soubiroux „Neslibuji ti, že budeš šťastná na tomto světě, ale na onom.“ A sv. Pavel píše v 2. listě Korinťanům „Máme-li naději jen pro tento svět, jsme nejubožejší ze všech lidí.“ 

Stejně tak ono známé biblické „jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo. Odumře-li, přinese hojný užitek.“ 

Zakladatel charitativního hnutí Emauzy abbé Pierre byl jednou pozván do veřejnoprávní televize, aby něco řekl o smyslu života. Jeho vyjádřením mohu své rozloučení s bratrem Jaromírem ukončit: „Život je jen trocha času, který nám byl dán, abychom se naučili milovat, a připravili se tak na setkání s pravou Láskou“!