Jeden den v Kalaupapě….

Téměř celý dnešní den jsem vyplnil procházkami po Kalaupapě a jejím okolí a nepotkal při tom jediného člověka. Jaký nepředstavitelný kontrast oproti jiným havajským ostrovům, které nejenomže navštěvují davy cizinců, ale všeobecně tam pulzuje pestrý a rušný život. Za tu dobu, co do Kalaupapy jezdím (poprvé v roce 1997) zde zemřelo již mnoho lidí. Počet malomocných, kteří dosud žijí, se drasticky zredukoval na devět osob, ale jenom tři z nich se dokážou samostatně pohybovat. Největší část obyvatelstva, asi 40 lidí, tvoří pracovníci amerického národního parku (Kalaupapa National Parkservice), dalších čtyřicet jsou pomocní dělníci, kteří zde kosí trávu, provádějí údržbu a opravy, a také tu žije šest zdravotních sester (stálého lékaře zde nemají, ten přilétá jednou týdně z Honolulu). Dohromady tu tedy bydlí kolem stovky lidí.

Dnes je sobota, pracovníci národního parku i dělníci mají volno, celý den prší a je zde téměř liduprázdno. Navlékl jsem si pršiplášť a vydal se na procházku. Kamkoliv se na tomto místě pohnete, slyšíte neustálý hluk, někdy menší, jindy větší, ale zato bez přestávky. Vyvolává jej neustálé vlnobití a také docela silné šumění především jehličnatých stromů (“iron wood”), typických pro oblast vlhkého subtropického pásma ostrovů v Tichém oceánu. Pro mě, Středoevropana, je to zvláštní konstatování. V našich městech slyšíme neustálý ruch aut a tramvají, zatímco ve vesnicích panuje relativní klid až ticho. Na šumot valících se vln jsme zvyklí, když se vydáme na dovolenou někam k moři. Když se ale od pobřeží přesuneme do vnitrozemí, zvuky vln mizí. V Kalaupapě slyšíte vody mocného Pacifiku kamkoliv se pohnete, ve dne i v noci. A také vítr nepřetržitě hrající na strunách stromu, jako když usilovný kytarista proplétá prsty strunami své kytary. Je to prazvláštní koncert, na který si musíte zvyknout. Každý malomocný, který sem byl poslán odněkud z jiného ostrova, se musel naučit s tímto neustávajícím zvukem žít. 

Jdu asi dva kilometry podél moře směrem ke špici tohoto poloostrova a míjím tisíce hrobů. Tráva, která je v tuto dobu hodně vysoká, se vlní větrem jako lány obilí u nás doma. Mnohé hroby se pod vysokou trávou úplně ztrácejí. Za hroby je řada stromů, většinou palem a jehličnanů, za nimi už jen oceán. Znovu se zastavuji a hledím na tu úžasnou, nepředstavitelnou kulisu. Nechávám se pronikat hlukem vln a větru i neuvěřitelně zajímavým a krásným spektáklem. Jako bych ani nebyl na hřbitově, ale na nějakém zvláštním, mimořádném místě. Na mysl mi mimoděk vytanou Ježíšova slova, že semeno musí nejprve padnout do země a odumřít, aby pak mohlo přinést úrodu.

Také malomocní lidé na Molokai padli do země. Země laskavě přikryla jejich bolavá těla, odstranila rány, ukončila jejich utrpení. Stejná země, která je nejprve přijala za vlastní, když se ocitli v krutém vyhnanství násilně odtržení od svých nejmilejších, jim na sklonku života poskytla úlevu a učinila jejich bolestem definitivní konec. Žár slunce, voda, jakož i na minerály a lávu bohatá havajská země pak učinily ze zbytků jejich těl nádhernou havajskou krajinu, plnou vegetace a života. A nejenom to: očima vidíme, ušima slyšíme, nosem cítíme krásu zdejší přírody, ale naše srdce a náš duch za tím vším vnímá ještě cosi víc. Je to něco, co zná každý, když přijde na nějaké místo, které dosud neznal, a okamžitě se tam cítí dobře. Je zcela lhostejné, věříme-li v posmrtný život, v reinkarnaci, anebo jsme ateisté. Všichni, pokud nemáme otupené srdce a mysl, víme, že kolem nás je dobrá energie, která se neztrácí, která je věčná. Můžeme ji nazývat Bůh nebo energie… Jak často třeba slýcháme, že duch našich rodičů, předků, přátel a jiných lidí stále žije, i když již zemřeli. Duch, ta energie všech těch, kteří zde v Kalaupapě žili ve vyhnanství, protože byli malomocní, ale i duch všech evropských misionářů, kteří sem přicházeli těmto vyhnancům s láskou sloužit, to těsto bolesti, utrpení a izolace promísené s těstem obětavosti, služby a lásky přetvořilo tento kousek země v cosi nového, téměř zázračného. Z každého malého drobečku této země vyzařuje zvláštní, životodárná síla. Od nepaměti putovali lidé na posvátná místa, poutní místa, místa zjevení. Od nepaměti si na těchto místech lidé vyprošovali hlavně zdraví, mír v duši a shodu mezi nejbližšími. Kalaupapa je místem, ze kterého čerpám energii já.