Od Panny Marie Vítězné k Pražskému Jezulátku

V první polovině prázdnin, v týdnu, kdy měla svátek Panna Maria Karmelská, jsem po mnoha letech navštívila Prahu. Měla jsem jen dva cíle, i když Praha nabízí tolik zajímavostí a památek. Cestu tam jsem absolvovala se svojí známou, která byla na Moravě a vracela se domů do Prahy, do okrajové části Řepy. Opravdu jsem chtěla navštívit jen Emauzský klášter a Pražské Jezulátko, ale když jste v Praze, nemáte šanci uniknout dalším krásným místům, takže jako bonus jsem dostala celkovou prohlídku kláštera boromejek v Praze - Řepích, jen zdálky kostel Panny Marie Vítězné na Bílé hoře, Hradčany velmi zblízka pohledem ze šaliny (pardon z tramvaje - nejsme v BrněJ), kostel jezuitů, Vltavu, Karlův most, Národní divadlo a další, další… Stejně jsem se ale nejvíc těšila na prohlídku Emauzského kláštera, kde působí P. Dominik, který byl ještě před 2 roky v nedalekém Domašově, a samozřejmě na ten největší zlatý hřeb mojí cesty – moje milované Pražské Jezulátko. Provázelo mě počasí jak ve Španělsku - několik stupňů nad třicítkou, což jsem považovala za velmi příhodné – Jezulátko k nám doputovalo až ze Španělska. 

Pražské Emauzy mi připadaly jako ostrov ticha a usebrání v tomto velmi rušném hlavním městě. Při příchodu na dopolední mši sv. mě uvítal P. Dominik velmi milým přivítáním a já se zase cítila jako doma. Klášterní kostel návštěvníky zaujme stejným stylem jako svatovítská katedrála a je patrné, že byl postaven v době Karla IV. Jen dvě novodobé věže z poválečného období připomínají konec druhé světové války, kdy byl klášter zasažen bombou. Podle mého názoru se kombinace novodobého stylu věží a staré architektury kláštera velmi povedla. 

Poté už moje kroky směřovaly k tomu - Tomu, koho považuji za největší český národní poklad. Pražské Jezulátko bylo ten den oblečené do bílomodrých šatečků a moje známá, která viděla, že mám podobné barvy na mých šatech, se mnou souhlasila, že asi opravdu patříme s Jezulátkem hodně k sobě. Byla jsem velmi dojatá návštěvníky tohoto karmelského kostela s titulem taktéž Panny Marie Vítězné. Byli to převážně samí cizinci, zvláště z Jižní Ameriky, kde na jejich gestech vidíte to „echt!“ katolické, co mi tak moc chybí v našem národě – kdy se lidé nebojí a nestydí pokleknout a pokřižovat se nejen v kostele, což je veřejným projevem víry. Už je to 10 let, kdy Jezulátko navštívil papež Benedikt XVI. Můžeme tak trochu bilancovat, co se u nás od té doby změnilo. Nepropadejme pesimismu (což je asi naše národní vlastnost), když hned nevidíme ty dobré věci, mějme víru nejen v Pána, ale taky že dá našemu národu to potřebné…

Tyto svoje dojmy z mé letní „španělské“ kratinké dovolené v Praze zakončím kratinkou modlitbou, která mě kdysi napadla a kterou si už několik let opakuji a kterou jsem ve vzpomínkách na Jezulátko opakovala potichu cestou autobusem domů: 

„Jezulátko sladké z čistého klína, smiluj se nade mnou a nad mým národem“.