Moje návštěvy Prahy 2

A přišel slavný rok 1989. Já sama už jsem nedoufala, že se dočkám změny, v mých očích, falešného režimu, ale stalo se.

Shodou okolností nastoupil do školy (13. listopadu v pondělí) v Říčanech nový učitel, Ondra Žák. Přijížděl z Prahy každé ráno stopem. Byl svéráz. Jeho bratr byl v čele studentského průvodu z Albertova, a tak jsme hned v pondělí 20. listopadu věděli, co se v pátek 17. listopadu v Praze stalo. Ondra přišel do školy s připnutou trikolorou a ředitelka Eva Lánská se mnou v ředitelně řešila, co s ním má udělat. Řekla jsem jí, že jsou to přece naše národní barvy, tak proč by něco dělala.

Měla jsem v té době na starosti kulturu v ROH pro všechny základní školy, spadající do Ostrovačic. Už od r. 1983, kdy bylo znovuotevřeno po opravě Národní divadlo v Praze, jsem měla objednanou návštěvu jeho představení. Od září jsme věděli, že to bude 10. prosince 1989. Jenže přišla změna a na ten den herci vyhlásili stávku. Ředitelka Eva Lánská prohlásila, že není zvědavá na stávkující herce, a odhlásila se. S ní se odhlásili i další učitelé, kteří byli stejného názoru. Tak jsem pozvala každého, kdo měl zájem. Z Říčan to byl mezi jinými pan Jirka Stojan. Vzala jsem také svoji maminku.

24. listopadu se narodila Haničce dcera Barborka. Bylo to večer, kdy odstoupil/byl odvolán z funkce generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš. Režim se hroutil. Já jsem už v pátek jela do Písku podívat se na novou vnučku, a s maminkou jsem se domluvila, že v neděli 10. 12. přijede do Prahy se zájezdem z Říčan a sejdeme se večer u Národního divadla.

Odjížděla jsem z Písku po obědě a do Prahy jsem přijela odpoledne. Potkávala jsem proudy lidí s ještě smotanými vlajkami. Vraceli se domů z manifestace na Václavském náměstí – byl totiž Mezinárodní den lidských práv. Všude kolem mne byly vylepené různé plakátky s vtipnými hesly – ve vstupu do metra, ve stanici, no všude. A té radosti! Tento zážitek si ponesu v sobě do smrti. Ale přišly ještě další a silnější.

Vystoupila jsem z metra na stanici Museum s úmyslem se projít po „Václaváku“, a pak jít po Národní k divadlu. Rozhlédnu se, a co vidím: U pomníku sv. Václava stojí moje maminka uprostřed hloučku lidí a fotografů. Běžím k ní, a ona: Liduško, já jsem tady zapalovala svíčku a fotili si mě Japonci!

Šly jsme pak spolu dolů po náměstí a pak po Národní třídě k divadlu. Procházely jsme oním podloubím, kde 17. listopadu skončil průvod studentů. V podloubí u Mikulantské ulice hořely stovky svíček a kupy vosku. Na zdi jsme viděly ještě zaschlé a zčernalé stopy krve.

Konečně jsme došly k Národnímu divadlu. Už při vstupu do budovy byla maminka dojatá a děkovala, že jsem ji do Prahy vzala.

V divadle se opravdu nehrálo žádné představení, ale byla beseda s herci. Mluvil k nám pan Miroslav Macháček, pan Alois Švehlík – ten radostně oznamoval, že jeho syn chce studovat bohosloví. (Později svůj záměr změnil a je z něho můj oblíbený herec). Mnozí jiní vystupovali, ale to mi už v paměti splynulo. Na závěr přišla výzva, ať zazpíváme „Narodil se Kristus Pán“ a pak naši hymnu. S jakou vroucností a slzami v očích maminka zpívala, si umí představit jen ten, kdo ji znal.

V noci jsme se vraceli z Prahy domů. V autobuse prohlásil náš svérázný p. Jirka Stojan: „Mluvil jsem s taxikáři, a ti říkali, že Havel bude prezidentem“. No a stalo se: 29. prosince 1989 byl zvolen prezidentem Václav Havel. A pak o jeho novoročním projevu zaznělo: „Naše země nevzkvétá, lhali nám“. Kolik jsme měli naděje, tolik jsme se v dalších letech zklamali… Život jde dál.

Ludmila Franzová - pokračování vzpomínek z pozůstalosti, první část zveřejněna v č. 32.

Uvádíme k 1. výročí úmrtí autorky.