Hrob Paula Harady

Narozen 7. srpna 1926 v Kauai, zemřel 4. ledna 2008 v Kalaupapě.

Neoddělitelnou součástí mých cest je také návštěva hřbitovů. Hřbitovy vypovídají leccos o kultuře národa, jak se kde žije a pohřbívá, jak nad zemřelými jejich příbuzní truchlí a jak je uctívají. Vypovídají také o zesnulých samých. Ještě před smrtí si sám umírající připraví krátký text o svém životě, a ten je pak umístěný na náhrobním kameni. Hřbitovy jsou také místem pokoje a míru. Zde se již nehledí na životní boje, problémy, bolesti, utrpení, zde je všemu zlému konec, zde jsou si všichni rovni. Ti, kteří ubližovali jiným i ti, kteří byli týráni, pronásledováni, ti, kterým se v životě vedlo dobře, měli všeho dostatek, hezké bydlení, jídlo, studium, dobrou práci, ale i takoví, kteří byli chudí, bez peněz přežívali v bídě a nouzi. Ať už měl člověk jakýkoliv úděl, byl nemocný anebo zdravý, dožil se vysokého věku či zemřel mladý, náhle, vlivem nějaké nehody, zde jsou si všichni rovni. Do hrobu si nikdo nic nevzal, jen své vlastní tělo, zem ho pokorně přijala, přikryla a dopřává mu klidný spánek… Rád si na hřbitovech čtu různé průpovídky. Někdy jsou dokonce docela humorné, vždy ale vážné a nesmírně zajímavé. Rád se zastavím u nějakého zvláštního náhrobku, kříže či sochy, někdy se jedná o skutečné umělecké dílo. Ze všech hřbitovů, které jsem kdy navštívil, mne nejvíce fascinují hřbitovy mezi Kalawao a Kalaupapou na ostrove Molokai, kde jsou pohřbeny tisíce malomocných. Člověk musí tu kulisu a scenérii vidět, aby pochopil, o čem mluvím. Ze všech stran je slyšet hlučné vlnobití mocného Pacifiku, šumění stromů, se kterými si pohrává téměř nepřetržitý vítr či alespoň vánek. Lidé zde žili ve vyhnanství a země je zde přijala dvakrát: nejdříve, když sem byli násilně odtržení od rodin, posláni do vyhnanství, a později, když si jejich bolavá těla potřebovala konečně a definitivně odpočinout. Stovky hrobů se již nezachovaly, rozpadly se pod žhavým havajským sluncem a masami vod padajících z nebe či z tříštících se vln oceánu. Další zase zničilo tsunami. Ty, které se zachovaly, hovoří samy o sobě již svou prostou existencí. Někde ještě dokonce najdete i fotografii a čitelné informace o zesnulém.  Při svých procházkách po hřbitovech jsem narazil na jeden zcela zvláštní pomník, který mne přiměl k zamyšlení. Kromě jména, data narození a smrti, vytesaných květin, které zde pohřbený člověk miloval, zobrazení házení sítě při lovu ryb, jímž se za života často zabýval, zde stál celý text modlitby Zdrávas Maria. Je to hrob pana Paula Tadashi Haradu, který zemřel 4. ledna 2008. Pocházel z chudé rodiny žijící na ostrově Kauai a měl devět sourozenců. On jediný byl postižený malomocenstvím, které u něho zjistili v roce 1941. Po několika dalších letech byl vyslán v roce 1945 do Kalaupapy, bylo to ještě před objevením léků. Zde se seznámil s paní Winnie a v roce 1955 se vzali. 

Ve své knize Aina hemolele – svatá zem – Molokai v kapitole o Paulovi a Winnie kromě jiného píšu: „Lidé v Kalaupapě žijí svým každodenním životem, tak jako každý z nás. Mají své starosti, nedostatky, slabosti, nemoci. Musí se s nimi denně vyrovnávat, musí s nimi denně žít. Čím menší je komunita, tím více vycházejí najevo i různé nešvary. Pomluvy a závist jsou snad nejčastější neduhy, které doprovázejí každou společnost. Ani církev, ani řeholní společenství, o kterých by se předpokládalo, že žijí příkladným životem, se nedokáží vyhnout lidským slabostem. Jsme lidé a dopouštět se chyb je lidské. Ale to, co dělá člověka krásným či dokonce přímo božským, je fakt, že se dokáže povznést nad chyby jiných, že dokáže odpouštět a navzdory slabostem milovat. Život v izolaci, opuštěnosti, materiální omezenosti, ale i omezenosti svobody v pohybu a volbě místa jej naučil být spokojený s tím, co má. Ve skromnosti, jednoduchosti, v duchu spolupatřičnosti a vzájemné pomoci. A ještě jedna skutečnost - že všichni, bez ohledu na své náboženské přesvědčení, věří v Boha a v posmrtný život. Vědí, že Bůh to vše dopustil pro jejich duchovní dobro…” Na hřbitovy chodíme, abychom uctili zesnulé, které jsme měli rádi. Jsou již mrtví, nic jim nemůžeme dát. Nevíme, jestli, kde a v jakém stavu se nacházejí jejich duše. Ale stejně tak jako mrtví si s sebou nikdy nic do hrobu nevezmou a zůstávají jen jejich dobré skutky či skutky konané ze slabosti a nedostatku dobra, tak ani my, jejich pozůstalí, jim nemůžeme ani nic přidat, ale ani odebrat. Dle prastarého křesťanského zvyku se ale můžeme za zesnulé modlit, protože věříme, že modlitbou jim přece jen pomoci můžeme, i když  přesně nevíme jak, prostě to jen intuitivně cítíme. Modlitbu na hrobě pana Paula Harady jsem se zcela spontánně pomodlil a zároveň jsem si připomněl i všechna naše setkání v minulosti. Hlavně mu ale chci poděkovat za nádhernou inspiraci a příklad jeho hluboké víry, že na hřbitovy se má chodit především proto, abychom se s láskou za zemřelé modlili.