Dlouhá cesta rozpomínání…

V rámci připomenutí 81 let, které uplynuly od tzv. listopadového pogromu, k němuž došlo z 9. na 10. listopad 1938, kdy započalo v Němci obsazených zemích plánované, organizované a násilné pronásledování Židů, jsem mezi myšlenkami různých řečníků zaslechl i jednu zcela výjimečnou. Vyslovil ji prof. Martin Jäggle, katolický teolog na vídeňské univerzitě, odborník na judaismus a prezident koordinačního výboru pro křesťansko-židovskou spolupráci. Úvodem svého projevu načrtl situaci lidí v tehdejším Rakousku, které oficiálně stálo na straně Adolfa Hitlera a dlouhá desetiletí po válce se vzpamatovávalo z traumatu změny svého myšlení, když výraz „byli jsme oběťmi nacismu“ museli nahradit slovy „byli jsme také spoluviníky fašismu“. Tento proces od zprvu pomalé a později radikální transformace názoru běžel celá desetiletí, a teprve v poslední době, tedy již téměř 80 let po začátku II. světové války, dozrál natolik, že jsou tehdejší události konečně pojmenovány správným jménem. Dnes už nikdo neříká, že v koncentračních táborech lidé pracovali a přirozeně umírali, dnes už každý ví, že v koncentrácích byli lidé vražděni. Jaká to nekonečně dlouhá cesta od neškodného výrazu „zemřeli“, maskujícího všechny spáchané zločiny, až k věcnému přiznání, že šlo o vraždy!

Proč to jen muselo trvat tak strašně dlouho?

Tato slova se mi vybavila, když jsem u příležitosti 30. výročí tzv. Sametové revoluce četl rozhovor s premiérem české republiky Andrejem Babišem, uveřejněný na internetovém portálu MF Dnes 18. listopadu 2019:

Premiér Babiš se zde omlouvá za svou komunistickou minulost. Vinu svalil na svou matku, která prý chtěla, aby dělal kariéru, což tehdy nešlo jinak než se stát členem KSČ. Navíc měl dluh za dům, který musel splácet, a to vyžadovalo mít dobře placenou práci. Přiznal, že nebyl takovým hrdinou jako Václav Havel a doplnil: „Nikomu jsem nic špatného neudělal, nikomu jsem neubližoval, choval jsem se slušně. Mám dobré svědomí, v komunistické straně tehdy bylo 1,7 milionu lidí.“

Možná se bude někomu zdát, že srovnávám nesrovnatelné nebo že nadmíru přeháním. Při Listopadovém pogromu v osmatřicátém bylo zabito mnoho lidí, zničeno mnoho židovských objektů, především synagog, podniků i obydlí, a začalo krvavé vyhlazovaní Židů, nejbrutálnější v dějinách Hitlerem podmaněných zemí.

Ano, Babiš opravdu nic takového neudělal. Jen se připojil z alibistických důvodů, kvůli matce, kvůli domu, kvůli dobrému postavení ke straně, která páchala na územích podmaněných sovětským impériem podobné zločiny, jakých se dopouštěli nacisté. Jen si vzpomeňme na pracovní či dokonce vyhlazovací tábory gulagu na Sibiři, kde skončily svůj život nesčetné tisíce lidí jenom proto, že je komunistická strana označila za třídní nepřátele. A nemusíme chodit tak daleko, na území bývalého Sovětského Svazu. Vzpomeňme si na Jáchymov, na uranové doly. Za druhé světové války je zneužívali nacisté k likvidaci Židů a jiných nepohodlných lidí. Po komunistickém převzetí moci nezůstali tehdejší přisluhovači estébácko-komunistického režimu oproti někdejším nacistickým tyranům pozadu. Kolik tisíců nevinných lidi zde muselo těžce pracovat! Kolik nevinných lidí bylo odsouzeno ve smyšlených, vykonstruovaných procesech, kolik jich zde zemřelo anebo si po propuštění odneslo domů těžké, nevyléčitelné nemoci! Kolik lidí muselo jít za trest pracovat do dolů, hutí, na megalomanské stavby vodních nádrží a další projekty někdejších komunistických vlád! Řeholníci a řeholnice museli opustit své konventy a narukovat do fabrik, nebo zůstat uzavřeni ve vlastních klášterech, kde směli žít v mizérii zcela odříznuti a starat se o holé přežití. Kolik rodičů muselo vychovávat svoje děti ne podle svého svědomí, ale podle nařízení mocných, nemohlo vykonávat svou práci a zaměstnání jen proto, že nevstoupili do komunistické strany! Kolik dětí, žáků a studentů nesmělo studovat, navštěvovat vytoužené školy či obory, na které měli talent a schopnosti! A to jen proto, že v kádrovém posudku měli napsáno “nežádoucí”, protože pocházeli z rodin vůči režimu nepřátelsky zaměřených. Museli pak jít do výroby nebo dělat různé dělnické práce, aby z nich náhodou nevyrostla nová elita národa, podkopávající autoritu komunistické vlády.

Kolik jen tisíců lidí dobrovolně opustilo republiku, protože nechtěli žít v kleci, ale toužili svobodně dýchat, svobodně myslet, studovat, pracovat. Na takové, kteří takto republiku opustili, se jen kydalo, nadávalo, vtipkovalo, a národ - „národ němý“, jak by řekl Karel Kryl, se podvolil rétorice svých mocipánů a pak všichni svorně spílali uprchlíkům, a také – čest výjimkám - všem těm, kteří byli označení za třídní nepřátele. Výčet, který snad nemá konce. Výčet toho zločinného, čeho se estébácko-komunistický režim dopustil. Ano, i já někde souhlasím s tím, že v ČSSR žili lidé naivní, slepí anebo hloupí, kteří nevěděli, co se v jejich vlastní zemi děje, a opravdu s radostí a z přesvědčení chválili svou komunistickou vládu. Ale podle známého právnického úsloví, že nevědomost neospravedlňuje, by však i tito lidé, třicet let poté, co onen režim skončil, už dávno museli být informovaní a vědět, v jaké zemi žili a co všechno se tam dělo, to bezpráví, hrůzy, zneužívání moci. 

Jak ale realita dokazuje, existuje stále ještě značná část populace, která dělá, jako že to neví, která říká, že za komunismu se žilo lépe, které nevadí bývalá dezinformující a lživá rétorika. Je to generace lidí, které je úplně jedno, jestli někdo komunistou byl či nebyl. A když nějaký Babiš, Zeman či jiní jim podobní přijdou s nápady, jak zajistit obyvatelstvu blahobyt a bezpečí, tak tito lidé jim slepě věří, protože je to ten typ politiků, na jaké bývali zvyklí, a kteří očekávají, že to snad s nimi myslí dobře a vážně. Rakouský teolog Martin Jäggle se ptá, jak dlouhá je cesta rozpomínání, než společnost dokáže pojmenovat věci správným jménem. Zkušenosti ukazují, že je to opravdu dlouhá cesta trvající celá desetiletí, než se vymění několik generací.

A já se ptám, jak dlouhá cesta ještě čeká českou společnost, než i ona začne smýšlet jinak, nazývat věci pravým jménem a na základě nabytého poznání jinak jednat a myslet, a jak dlouho bude trvat, než definitivně odzvoní lhářům a překrucovatelům krutých faktů.

Peter Žaloudek, 27. listopadu 2019, Vídeň