Potěšující skutečnost

Asi před sedmi lety studoval ve Vídni jeden mladík z Českých Budějovic na konzervatoři housle. Chodil k nám do českého kostela a po mši i do našeho klubu. 

Vždy hladový, tak jsem ho občas pozvala na jídlo. Po roce studia se vrátil do Prahy, kde ukončil své magisterské studium. Hned na první pokus se dostal do České filharmonie. Jaká to radost! 

Když hned nato přijel do Vídně, už jako filharmonik, volal, že má pro mne dvě vstupenky. Navrhla jsem za místo předání český kostel, zrovna tam byla večer mše, a hotel, kde byli ubytováni, byl blízko. Nepřišel sám, přivedl s sebou jedenáct kolegů! Nezůstalo to bez povšimnutí. Vše v taktu a unisono, pěkný zážitek! Na konci mše se na ně obrátil náš tehdejší kněz a pravil: „Vítám vás v našem kostele, pánové. Dovolte mi otázku, máte snad nějaké hudební vzdělání?” Jeden z nich skromně odpověděl: „My jsme Česká filharmonie”. 

Před odchodem do kostela jsem zrovna dopekla bábovku, tak jsem potom oznámila: „Mám doma ještě teplou bábovku, snad i dobrou, kdo má chuť, ať jde se mnou.“ Šli tři.

S kamarádkou jsme se rozhodly, že při každém jejich pobytu pro ně spolu uvaříme oběd. Naše skupina se rozrůstala. Další rok přibyla jedna houslistka a tento týden již filharmoniků bylo šest - čtvery housle a dvě violy. 

Dozvěděly jsme se, že ČF má svého duchovního, a to biskupa Malého a že na mše, které s ním občas mívají přímo v Rudolfinu, přichází asi třetina celého orchestru. Potěšující skutečnost!

Autoři článků: