Katedrála, Letná a Národní třída - opět po 30 letech

Celý letošní rok si naše společnost postupně připomínala události roku 1989. Četnost i gradace oslavných aktů se stupňovaly. Zcela zaslouženě. Protože tehdy se nečekaně a nenadále rodila naše současná svoboda. Najednou jsme se ocitli před samotným vrcholem - 30. výročím vzplanutí Sametové revoluce. 

Její průběh jsme tehdy před 30 lety každodenně sledovali, z počátku s obavami, ale pak s narůstajícím nadšením. 17. listopadu bylo tenkrát v pátek. Za týden nato jsme se zetěm uháněli autem po dálnici, abychom se o následující sobotě 25. 11. 1989 mohli v Praze zúčastnit děkovné bohoslužby za svatořečení Anežky České a demonstrace za svobodu na Letenské pláni. 

Náplň letošních vzpomínek o výročním víkendu se nám zdála být téměř paralelní s tím, jak to probíhalo před těmi třiceti lety, i když to možná ani nebyl záměr organizátorů. A tak jsme si narychlo rezervovali na dvě noci hotel v Praze a v rozšířené sestavě spolu s dcerou a vnučkou jsme se po třiceti letech opět v pátek večer vydali na cestu do hlavního města. 

V sobotu 16. listopadu jsme se hned po ránu přesunuli z hotelu do prostorů Pražského hradu. V 10 hodin tam v katedrále začínala slavnostní bohoslužba, která byla vrcholem církevních oslav 30. výročí svatořečení Anežky České, a současně i poděkováním za 30 let trvajícího svobodného života. Mši celebroval polský kardinál Stanislav Dziwisz, dlouholetý osobní tajemník papeže Jana Pavla II., který se obřadu kanonizace svaté Anežky po boku papeže tehdy v Římě zúčastnil. Vzpomínkové bohoslužby byli přítomni téměř všichni čeští biskupové, mnoho kněží, řádových bratrů a sester, malých i dospělých ministrantů. 

Přijeli jsme tam o půl hodiny dřív, ale katedrála byla již téměř plná. Lidé si chtěli včasným příchodem zajistit výhodná místa k prožití bohoslužby. Ale také úvodem vyslechnout Kantátu ke sv. Anežce, kterou přednesl Severočeský filharmonický sbor Česká Lípa – Liberec, Cantores Gradecenses a mužský sbor smíšeného sboru Jitro Hradec Králové pod vedením dirigenta Josefa Zadiny a za varhanního doprovodu Jiřího Kudrny. Pro nás to bylo navíc přitažlivé z toho důvodu, že autorem díla je skladatel a ostrovačický varhaník prof. Zdeněk Pololáník. Vystoupení, které skončilo asi pět minut před zahájením bohoslužby, odměnili přítomní dlouhým potleskem. 

Kardinál Dziwisz se ve vstupním slově, v promluvě i v úvodu k závěrečnému požehnání zaměřil na život a význam české světice Anežky. Protože byl před třiceti léty v nejbližším kontaktu s papežem Janem Pavlem II., zmínil se i o jeho osobním vztahu k duchovnímu odkazu Anežky a k českému národu. Vyjádřil radost z toho, že se Česká biskupská konference připojila k žádosti polských biskupů, aby byl svatý papež Jan Pavel II. vyhlášen za učitele církve a patrona Evropy. Byla by tím podtržena jeho zásluha o pád komunismu ve východní Evropě a jejím propojení s demokratickou západní částí kontinentu. Několikrát se zmínil o blízkém křesťanském soužití našich národů. K tomu podle něho velmi napomohli už ve středověku svým působením slovanští věrozvěsti sv. Cyril a Metoděj. Také český biskup sv. Vojtěch šířením křesťanství na území dnešního Polska - díky za to, že byl prohlášen jedním z patronů této katedrály. I k těmto třem českým světcům měl podle něho papež Jan Pavel II. blízký a srdečný vztah. 

Velmi na mě zapůsobila kardinálova slova, že „Svoboda je dar, který musíme dennodenně opatrovat. Vztahuje se to i na svobodu ducha a svobodu srdce, především na svobodu od hříchu a zla, které se neustále vkrádají do našich myšlenek a činů.“ (Volně parafrázuji, jak jsem si to zapamatoval, stejně i při dalších citacích).

V závěru bohoslužby ocenil kardinál Dominik Duka Zlatou svatovojtěšskou medailí za vynaložené úsilí o svobodu církve a národa politika Václava Bendu a biskupa Václava Malého a Jana Smrčinu za rozvoj katolické Charity. Za již dříve zesnulého V. Bendu převzala medaili jeho manželka Kamila, kterou doprovázel jejich syn poslanec Marek Benda. 

Dojalo mě, že jsme se v katedrále potkali s několika známými. A to jak z Veverských Knínic s paní Kateřinou Janíčkovou, která do katedrály i na Letnou dorazila se skupinou přátel z Brna, tak i s lidmi, které sice neznáme jménem, ale poznali jsme v nich účastníky našich lesních mší u Helenčiny studánky. 

Po skončení bohoslužby jsme se trochu prošli areálem Hradu, osvěžili se drobnostmi, které jsme si nesli v batohu z domova, a plni dojmů se vydali k dalšímu cíli. 

Ve 14 hodin totiž na Letenské pláni začínala demonstrace, kterou organizovalo hnutí Milion chvilek pro demokracii. I ta se nesla v prvé řadě v duchu poděkování za třicet let existující svobody. 

Jako první řečník se v tomto směru vyjádřil už výše zmíněný biskup Václav Malý, který byl jako moderátor u všech listopadových demonstrací před 30 lety, a který sem dorazil přímo z katedrály: „Scházíme se tu, abychom podpořili úsilí o právní stát.“ Pak také ale připomněl: „Za těch 40 let totalitní nesvobody se v nás silně zakořenila dvojtvářnost - něco jiného předstírat na veřejnosti, něco jiného říkat doma - a dosud to přetrvává“. Další, kdo sem dorazil z bohoslužby jako my, byla psycholožka a známá disidentka Dana Němcová: „Stále v sobě máme silný materialismus, neseme v sobě mnoho předsudků, zvláště proti církvi. … Hlavně však nesmíme pro další rozvoj demokracie dopustit obnovení cenzury a omezení sdělovacích prostředků“. Některé proslovy byly daleko ostřejší. Vystoupili s nimi např. soukromí zemědělci, sami o sobě říkali, že jsou svobodní čeští sedláci. Přijeli z různých regionů na svých traktorech, které měli zaparkovány na okraji Letenské pláně poblíž hlavní tribuny: „Žádáme, aby dotace doputovaly až k malým farmám a nebyly dostupné jen velkým agrospolečnostem a holdingům“. Jako před 30 lety, i nyní zazpíval svou populární píseň o lidské svobodě Jaroslav Hutka. Vystoupila škála sympatizantů z řad známých umělců a veřejných pracovníků. 

Nejostřejší kritika se týkala ministryně spravedlnosti, prezidenta a především premiéra Babiše. Konkrétní důvody formulovali organizátoři z Milionu chvilek. Zdůrazňovali např., že premiér ke své politické podpoře využívá spolupráci s komunisty, jimž pak velmi často a zbytečně v důležitých otázkách ustupuje (např. při zdanění církevních restitucí). Což bylo označeno za nejhrubší kaz současné demokratické epochy, stejně jako osobní problémy premiéra (vyšetřování v kauze dotací pro Čapí hnízdo, a silné podezření, že se nachází ve střetu zájmů). Zazněla řada dalších výhrad, jsou všeobecně známé, takže je ani nebudu uvádět. Ty důvody se ve zkratce, někdy velmi vtipné, daly číst i na mnoha transparentech. 

Účastníci byli všech věkových kategorií, převažovali však mladí lidé. Při některých písních zpívali, tančili, vystoupení provázeli souhlasným potleskem. Jednoduše řečeno, radost a odhodlání projevovali mnoha způsoby. Odhadem nás tam bylo podle policie 250 tisíc, podle organizátorů až 300 tisíc. Po plánovaných dvou hodinách byla demonstrace ukončena. Při odchodu jsme podepsali petici Milionu chvilek s názvem „Co chceme“. Měla 3 body, ve zkratce: 

1. Chceme mít politiky, kteří respektují demokratická pravidla a instituce, nelžou, nekradou, nestraší a nejsou ve střetu zájmů.

2. Chceme být občany, kterým záleží na druhých lidech, zajímají se o stav společnosti a převzali za ni svůj díl zodpovědnosti.

3. Chceme žít v zemi, v níž se daří svobodě a spravedlnosti, má zdravou krajinu, a kde každý může žít beze strachu, důstojně a rád.

Na druhý den v neděli 17. listopadu jsme původně chtěli už před polednem odjet domů. Ale ještě před tím nás lákalo projít se Národní třídou, kde probíhala od rána každoroční vzpomínková akce „Korzo Národní“. Během ní mělo svá vystoupení několik skupin. Někteří účinkující tančili, jiní zpívali, nebo recitovali. Zřídili si k tomu provizorní tribuny a jeviště anebo stáli přímo na chodníku či v podchodech větších domů. 

Hned na začátku jsme narazili na skupinu Číňanů. Klečeli na chodníku a modlili se za lepší život utlačovaných skupin a národnostních menšin ve své vlasti, např. Ujgurů. Jiní rozdávali dokumentační letáčky a prosili o podpis na petici s podporou svých aktivit. 

Po celé Národní třídě byly rozestaveny rozměrné panely s fotografiemi a texty autenticky připomínajícími průběh Sametové revoluce před 30 lety. O kus dál byly v podélném směru uprostřed ulice upraveny stoly a lavice, kam si lidé mohli sednout k odpočinutí, debatě či posilnění. Také jsme toho využili a koupili si horkou gulášovou polévku tu kvůli zahřátí. 

Centrem dění bylo pietní místo u odbočky k Mikulandské ulici, kde tenkrát příslušníci SNB tvrdě a drasticky zasáhli proti studentům. Na fasádě budovy to připomíná známá jednoduchá plastika vztažených holých rukou. Čestnou stráž tam po dobu oslav drželi dva mladí lidé, jeden v sokolském kroji, druhý ve skautském, tyto dvojice se střídaly. Lidé tam zapalovali svíčky a pokládali květiny. Dalo mi velkou práci se houfem dostat tak blízko, abych mohl učinit totéž a krátce se pomodlit. Nakonec se mi to podařilo i vyfotografovat. 

Při další chůzi směrem k Vltavě jsme cestou naráželi na malé i větší skupinky, kde lidé živě diskutovali se známými politiky, většinou pravicového zaměření. S některými jsme se také pozdravili nebo jim alespoň zamávali. Mohu namátkově jmenovat p. Gazdíka, Drahoše, Kalouska, Růžičku, pí Němcovou, pražského primátora p. Hřiba. 

Chvíli jsme se zdrželi ještě na Náměstí V. Havla u Nové scény, kde na panelech byly dokumentovány tehdejší aktivity herců Národního divadla. Včetně jejich účasti při založení a prvotních aktivitách Občanského fóra. Se zájmem jsme si prohlédli panely s Václavem Havlem. Zejména výrazné připomenutí jeho hesla „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“ A bohužel, s notnou dávkou smutku, jsem si přitom uvědomil, jak se chápání tohoto hesla z původního nadšení celým národem změnilo až na pohrdavý odsudek. Nezdá se mi, že by to bylo jen dílem „starých struktur“. Označení „pravdoláskaři“ používají dnes posměšně mnozí veřejně vystupující činitelé právě pro ty, kteří mu v původním významu zůstali věrni. Jsem rád, že s celou svou rodinou patřím mezi ně, i po těch 30 letech! 

S odjezdem domů jsme se trochu opozdili. Nakonec jsme tomu byli rádi. Při zpáteční cestě k metru na Václavském náměstí jsme se zastavili u tribuny patřící skupině, která si říká Díkyzatožemůžeme. Právě tam vystupoval známý a oblíbený saleziánský kněz Ladislav Heryán. Jako vždy s písní a neodlučnou kytarou. Poslechem jeho vystoupení jsme svou přítomnost na letošních oslavách Sametové revoluce v Praze ukončili.

Autoři článků: