Všechno možné, jen nic z toho, co je běžné a obvyklé…

Když jsem byl malý a pak i dospívající kluk, často jsem s rodiči nebo s tetou a strýcem navštěvoval řeholnici Lubomíru, sestru mého otce. Bylo to v době komunistického režimu, nepřátelského vůči církvím a katolickým řeholím. Tato řeholní sestra, cyrilometodějka, byla spolu s dalšími sestrami internována buď v objektech někdejších klášterů, kde se členky různých řádů staraly jen samy o sebe, protože režim si nepřál, aby se oděné v hábitech objevovaly na veřejnosti, anebo pracovaly v domovech pro mentálně postiženou mládež. Pamatuji si velice dobře, jak se ve Skaličce na Moravě v budově bývalého zámku staraly o děti, jaké jsem já malý kluk nikde jinde neviděl, děti těžce postižené různými formami autismu či jiných psychických nemocí. Tito svěřenci se chovali velice divně, často až agresivně, vydávali podivné zvuky, trochu jako dravá zvířata v ZOO, z nichž se člověku dělalo špatně. Zažil jsem nejednou, že někteří, zvláště když už byli v pubertě a při fyzické síle, sestry ošetřovatelky brutálně napadali. 

Moje zážitky z dětství se později ještě znásobily, když jsem jako student gymnázia, později člen tzv. Skryté církve, navazoval a udržoval kontakty s jinými členy této „neoficiální“ církve. Mnozí z nich, ženy i muži, pracovali právě v takovýchto ústavech pro psychicky postiženou mládež. O práci v tak náročných podmínkách a za tak malé peníze totiž nebyl mezi běžnými lidmi zájem. A právě proto, že ji někdo vykonávat musel, protože postižených dětí bylo (a dosud je) mnoho, ji vyhledávali členové někdejší tajné církve, zvláště ti, kteří měli zájem o řeholní život, ale oficiálně jej žít nemohli. Našli práci právě v takovýchto ústavech, kde měli relativní klid a jistotu, že se tam o ně nebude zajímatjinak všudypřítomná Státní bezpečnost. 

Dnes, po letech, které od té doby uplynuly, musím upřímně a s vděčností přiznat, že tehdy to bylo velice silnépožehnání pro můj nastávající život, když jsem měl možnost vidět zblízka, jací lidé kolem nás žijí a jak obrovského úsilí živeného láskou je potřeba k tomu, aby se někdo těmto ubožákům věnoval…

Na tyto zážitky z mládí jsem si v nedávné minulosti vzpomněl hned dvakrát: v září minulého roku, když jsem několik dnů pobýval v klášteře mnichů v Bouchaud nedaleko Arles v jižní Francii, a podruhé před několika dny při sledování nového francouzského filmu „Vše možné, jen nic z toho, co je běžné či obvyklé…“

Klášter benediktinských mnichů v Bouchaud se zásadním způsobem liší od jiných klášterů nejrůznějších řeholí. Řeholní život je podobný životu na vojně, v kasárnách, kde panuje přísný řád, prostota a zaměření. Proto se stalo zásadou, že tento způsob života mohou vést jenom lidé zdraví, mentálně a fyzicky zdatní. Mezi řeholí a armádou je ale přece jen jeden zásadní rozdíl: Do armády vstupují lidé, kteří se učí zacházet se zbraní a v případě potřeby ji použít s cílem zabít člověka. I proto musí být armádní adepti psychicky zdatní, aby dokázali zbraň použít a aby se z tohoto faktu nezhroutili. Do řeholí naopak vstupují lidé zapálení pro ideál následování Ježíše Krista životem v jednoduchosti a poslušné oddanosti Bohu, kteří vnímají řeholní život jako cestu dobrovolného odříkání pro nezištnou lásku k Bohu a bližnímu. U řehole i u armády hraje důležitou roli odříkání. V řeholi se člověk cvičí v ovládání sebe sama za účelem co největší, nezištné lásky. V armádě z toho důvodu, aby člověk dokázal ovládat sám sebe a v případě potřeby použil zbraň a násilí. Donedávna platila zásada, že takového odříkání je schopen jen silný, psychicky zdravý muž. A proto směli být v armádě pouze muži.

Teprve v posledních letech je armáda přístupná i tzv. slabšímu pokolení, ženám. A není tomu tak dávno, co i řehole otevřely své dveře lidem postiženým fyzicky, a dokonce i určitým stupněm psychické narušenosti. Stalo se tak právě ve Francii přičiněním benediktinského opata Henri-Marie Guilluye, když se mu v roce 1966 podařilo v Římě prosadit možnost založení řehole pro zdravotně postižené. Následovalo pak rychlé založení klášterů po celé Francii, v roce 1979 i založení kláštera Notre Dame des Champs v Bouchaud u města Arles.

Nemoci, jak víme, obnášejí různé stupně postižení, a podobné je to i u psychických potíží. Mnohé z nich člověka neomezují natolik, aby nemohl žít v řeholi. Řehole ale musí být takovým kandidátům přizpůsobená, mít určité výjimky, úpravy či úlevy. Za posledních 15 let jsem v takové řeholi v klášteře v Bouchaud pobýval již čtyřikrát, naposledy v září minulého roku. Člověka, který poprvé vstoupí do takového kláštera či kostela, ve kterém sedí a modlí se mniši, kteří jsou na první pohled psychicky postižení, ať již výrazem tváře či neustálými pohyby hlavy či těla, se zmocní trochu divný pocit. Když ale mezi takovými mnichy prožijete několik dnů, účastníte se pravidelně jejich modliteb, zpěvů, slavení mše, stravujete se u nich, najednou získáte zcela jiný pohled. Vidíte kolem sebe lidi, kteří se náramně těší z toho, že mohou nosit řeholní hábit, s obrovskou horlivostí se účastní modliteb, zpěvů, někteří z nich se těší z toho, že je vůbec oslovíte a mluvíte s nimi. Najednou máte pocit, že jste na krásném a vzácném místě. Co na tom, že k některým z oněch mnichů denně přichází zdravotní sestra, aby zjistila, jestli berou léky, jestli neohrožují jiné či sami sebe, že tam s nimi jednou týdně prožívá celý den psychoterapeut, který s těmi přístupnými rozmlouvá a taktně pozoruje jejich život v komunitě. U každého svého pobytu v tomto klášteře jsem děkoval Bohu za to, že takový klášter existuje, že v celé Francii je jich dokonce už deset. Děkoval jsem za to, že mniši nemusí být zavření v psychiatrických klinikách či žít jako bezdomovci na okraji společnosti měst kdesi na periférii. A děkoval jsem také za to, že stát může takto ušetřené peníze, které ve zdravotnictví i tak chybějí, investovat do léčby jiných pacientů, do jiných institucí či aktivit. A do třetice jsem byl potěšen, když jsem mohl před několika dny zhlédnout nejnovější film francouzských režisérů Oliviera Nakache a Érica Toledano s originálním názvem Hors norms, německy Alles andere als Gewöhnlich, který volně překládám (protože nevím, jestli se film hraje v Česku a jaký má název) jako Vše možné, jen nic z toho, co je běžné a obvyklé. 

Film je natočen podle skutečného příběhu, ve kterém se dva přátelé Bruno a Malik v nadlidském sebeobětování věnují v ústavech mládeži postižené těžkými formami autismu. Bruno zde ztělesňuje Stephane Benhamoua, Žida, který od roku 1996 vede svou organizaci Le Silence des Justes (Mlčení spravedlivých). Malik, praktikující muslim, vede zase od roku 2000 organizaci Le Relais Ile-de-France, která pečuje o děti s handicapem a snaží se je zařadit jak do společnosti, tak do pracovní činnosti. Ve Francii, podobně jako u nás, existují psychiatrické léčebny a existují také zvláštní ústavy pro mentálně postižené. Protože ale případů psychicky narušených mladistvých je takové množství, že státní sociální systém nezvládá podchytit všechny, věnují se této činnosti také dobrovolníci, motivovaní buď svým náboženstvím, nebo prostě soucitem a vůlí pomáhat postiženým. Problém je ale v tom, že v těchto ústavech chybí profesionálně vyškolený personál, chybí také finance, materiální a funkční prostředky. Lidé, kteří se takto postiženým věnují, to dělají spíše na základě citu než na základě skutečné profesionální vybavenosti. Film ale zároveň ukazuje, že osobní nasazení hlavního představitele Bruna, (představujícího skutečného pečovatele Benhamoua, kterému je film věnován) v zápalu pomoci nemocné mládeži je tak velké, že už pak vůbec nemá čas na svůj privátní život, není schopný si vytvořit trvalý a funkční partnerský vztah, po kterém sám uvnitř touží. Jeho kolegové a kolegyně mu několikrát domluví setkání se ženami hledajícími partnera přes inzerát, avšak veškeré pokusy hned na samém začátku skončí, protože Bruno je hned během prvního setkání neustále vyrušován telefonáty anebo kolegy, kteří ho hledají, protože zrovna potřebují jeho pomoc. Jak často bývá osobní zápal pro práci důvodem k pozdějšímu syndromu vyhoření, jak důležité je mít stále na zřeteli, že zejména v sociální činnosti jsou nutné také pauzy, odstup a čas na osobní regeneraci!

Film nepřímo naznačuje určité řešení, jak pomoci také postižené mládeži, totiž těm, kteří pocházejí buď z rozvrácených anebo uprchlických rodin, mládeži, která vyrůstá na ulici, která nikdy nezažila harmonii a teplo domova, péči starostlivé matky, vzor silné otcovské osobnosti, která rodinu ochraňuje a vede bezpečnou cestou, nebo mládeži, která chodí za školu a povinnou školní docházku takzvaně fláká. Tato mládež má hrozný hendikep: nejenže jí chybí základní vzdělání, tak potřebné pro to, aby se člověk dokázal v životě uplatnit, ale také vůdčí vzory milujících a starostlivých rodičů, chybí jí citové, duchovní - lidské - vzdělání, není schopná žít ve vztazích, obětovat se a pracovat i pro jiné, nejen pro sebe, které chybí vize a smysl života. 

Bruno a Malik shánějí své pomocníky pro práci s psychicky postiženou mládeží úmyslně právě mezi příslušníky takovéto mládeže, protože jim chtějí podat pomocnou ruku, aby se dokázali v životě uplatnit, a amatérským způsobem je pak učí, jak se stát kvalifikovaným ošetřovatelem, přestože nechodili pravidelně do školy, aby pak mohli takovou práci vykonávat. Velice silná scéna ve filmu nastane, když jeden z takových mladíků, Dylan, má strávit 24 hodin s jiným mladým mužem, Valentinem, postiženým agresivní formou autismu natolik, že musí neustále na hlavě nosit zvláštní druh přilby, aby kvůli svým záchvatům neohrožoval ani sebe, a ani ostatní. 

V jednom momentu Dylan, domnívaje se, že Valentin spí, opustí pokoj a jde si na ulici zakouřit. Krátce nato se Valentin probudí. V záchvatu zuřivosti vyhodí z okna mikrovlnku, která málem zabije kolemjdoucího chodce. Pak uteče z pokoje a v chorobném omámení umocněném silným vlivem léku ohrožuje život svůj i životy jiných, když bezmyšlenkovitě vstoupí do vozovky a řidiči musí prudce brzdit, dostávají smyky… Když se skupině ošetřovatelů a policistů podaří nakonec Valentina zachránit, přistoupí Malik k Dylanovi a vede s ním krátký, ale tvrdý, zásadní rozhovor, ve kterém mu kromě jiného řekne: „Vzali jsme tě mezi nás, protože jsme se nemohli dívat na tvoje živoření na ulici. Chtěli jsme ti dát pomocnou ruku, abys ve službě těmto nemocným našel cestu sám k sobě a uvědomil si, že život má smysl jen tehdy, když děláme něco dobrého pro druhé a tím také pro sebe. Ale tobě je milejší zůstat tupcem a otrokem své vlastní lenosti a neschopnosti žít svobodně a zodpovědně svůj vlastní život…”

Film nedává žádnou konkrétní odpověď. Ani na to, co se stane s některými nemocnými dětmi, a také s těmi, kteří jim pomáhají; neuzavírá osudy Bruna ani Malika, úmyslně neřeší jejich rozdílnou náboženskou příslušnost. Film ale silně senzibilizuje to, čeho jsme i my u nás a všude jinde svědky - konfrontaci se sedmi milióny registrovaných dětí a dospělých v Evropě s tzv. Aspergerovou nemocí – autismem; s faktem všeobecného narůstání psychických onemocnění jako nejvíce se vzmáhající nemoci; s narůstajícím problémem řešení situací vzniklých psychickými nemocemi a uvědoměním, že ta část populace, která mohla vyrůstat ve zdravých, sociálně, emocionálně, rodinně, materiálně, vzdělanostně i jinak vyvážených podmínkách, se bude muset stále více zabývat těmito fakty a hledat řešení, jak předcházet psychickým onemocněním a jak co nejvíc, v rámci možností,  integrovat psychicky nemocné do života společnosti.

Na závěr jedna výjimečná, nádherná, emocionálně nabitá scéna: Rodiče, příbuzní a sourozenci psychicky nemocných dětí přicházejí na představení, ve kterém nemocné děti v rámci chráněného prostředí spolu s ošetřovateli a jinými zdravými lidmi tančí na pódiu tanec. V tomto seskupení je dovoleno dělat chyby, vykročit špatným směrem. Nikdo nikomu nic nevyčítá. Všichni dle svých možností nechávají volný průběh tanci za doprovodu hudby. Pomalu se tvoří úžasná, neopakovatelná atmosféra soudržnosti, přátelství a jednoty. Na malý okamžik jsou všichni vtažení do atmosféry radosti a naděje… Je to jen malá chvilka, ale natolik důležitá, aby zanechala pozitivní stopu, vjem, pro nadcházející den plný nového stresu, napětí a samoty… 

Peter Žaloudek, leden 2020, Vídeň