Ali Mahlodji a jeho víra

Bez ohledu na to, je-li člověk křesťan nebo ne (křesťané věří, že Bůh je láska), se asi většina lidí na světě shodne na tom, že bez lásky nelze žít. Své o tom vědí rodiče, obzvláště matka, děti, sourozenci, blízcí přátelé, lidé různých jiných vyznaní, a také ateisté. Mnozí jsme ve svém životě udělali zkušenost s cizím, neznámým člověkem, ze kterého vyzařuje láska a dobro tak silně, že je to až hmatatelné. Cosi neobvyklého, silného, co nás zcela uchvátí a naplní pocitem blaženosti a štěstí, jaké běžně vůbec neprožíváme. Něco takového se mi před několika dny přihodilo. Slyšel jsem v rádiu mluvit člověka, a aniž bych ho viděl, vnímal jeho mimiku a gestikulaci, ovanul mě při tom vnitřně pocit jakési blaženosti a nesmírného pokoje. Hovořil o všudypřítomné a všechno přesahující lásce.

O lásce může mluvit kdekdo. Nejčastěji snad kněží z ambonu kazatelny. Milující matka, otec či jejich děti o lásce téměř nemluví, a přitom je zcela evidentní, že láska je hlavním pojítkem jejich vztahu. Láskou se ohánějí zamilovaní, ale zde nejde o lásku samu, nýbrž o zamilovanost. Ten, kdo opravdu nezištně a vytrvale miluje, o tom nemluví. Lásku žije. A tak jako proniká paprsek slunce listím stromu, tak pronikají paprsky lásky člověkem, který dovede lásku vnímat a nechává ji prosáknout celou svou bytostí. 

Pána jménem Ali Mahlodji jsem nikdy naživo nepotkal. V sobotu 28. března 2020 zazněl z rozhlasu jeho hlas, klidný, jemný, kultivovaný. Někdo by si možná pomyslil, že to, co říká, je snad omyl, že to přece nemůže být pravda. Jen si představte: narodil se v roce 1981 v Teheránu. O dva roky později s ním uprchli rodiče do Rakouska, které jim poskytlo politický azyl, protože patřili mezi ty, které íránský režim pronásledoval. Nejdříve vyrůstal v uprchlickém táboře v Traiskirchenu, později bydlel ve skromných podmínkách s rodiči ve Vídni. Ačkoliv byl velice nadaný a chytrý, škola mu neseděla. Když jednoho dne přišel domů s tím, že už do školy chodit nebude, matka se s ním nedohadovala a jen mu stroze přikázala: „Dobře, tak se odstěhuj a starej se o sebe sám, nás už nepotřebuješ.“ Tak krutou reakci od matky nečekal: „Myslel jsem, že mě máš ráda, že máš pro mě pochopení.“ Matka odvětila: „Ano, a právě proto, že tě miluji a chci ti dát všechno potřebné pro život dokud jsi dítě, ti teď nařizuji, aby ses odstěhoval a staral se o sebe sám.“

To zabralo, zvážil své rozhodnutí, ale neklidným zůstával i nadále. Přemílal v mysli různé představy a plány, co všechno by měl a mohl dělat. Během krátké periody svého mládí vystřídal 40 různých pracovních míst: byl kuchařem, fotografem, pomocníkem v laboratoři, zkrátka vším možným, co si člověk dovede představit. Až přišla nabídka pracovat v jedné počítačové firmě a propagovat její výrobky. Dostal auto, kancelář, vysoký plat, do práce a na mítinky chodil v obleku a s kravatou. Materiálně a finančně se mu zde vedlo jako dosud v žádné jiné práci. A ani se moc nenamáhal, všechno zvládal téměř s jakousi hravostí a samozřejmostí, jako by toto měla být ta jeho pravá parketa, to pravé zaměstnání.

Jenom zdravotně se mu dařilo stále hůř: bolesti hlavy, nespavost, nechuť k jídlu, bolesti zad, trudnomyslnost… Šlo to až tak daleko, že musel začít chodit na psychoterapii. Psychiatr mu řekl, že trpí syndromem vyhoření s těžkými depresemi. Ali musel brát léky a chodit pravidelně na psychoterapii. Při jedné návštěvě ho lékař vyzval, aby hodil na papír své nejhlubší touhy, třeba čím by chtěl být. A mladý muž se zeširoka rozepsal, jak by ho těšilo být mediátorem mezi východní a západní civilizací, kulturou Východu a Západu, zprostředkovatelem různých mezinárodních akcí, pořadů, manažerem velké firmy…

Lékaře to spíše popudilo a rezolutně Alimu nakázal, ať už konečně nechá toho bláznivého fantazírování a začne uvažovat jako normální člověk, který touží po nějakém konkrétním povolání, a ne po megalomanských, nicneříkajících funkcích.

A to zabralo. Doma si Alí sedl, začal přemýšlet a opatrně klást na papír konkrétní, skromnější představy. Lékaři je přečetl s pocitem studu i vnitřní radosti…

Pak mu náhle zemřel otec. Když se Ali přihnal do nemocnice, bylo už pozdě. Omlouval se, že nezvládl přijít včas, aby se s otcem rozloučil… a lékař opáčil, že většina lidí nezvládá včas se rozloučit s nejbližšími. I toto zabralo.

Po nějakém čase onemocněla zákeřnou rakovinou jeho matka, brzy nato zemřela. Ve stejné době zemřel i jeden jeho velice blízký kamarád. A najednou Ali říká: „Asi by toho už bylo na jednoho člověka moc. Ještě jsem se nestačil zmátořit z deprese, kterou jsem si léčil u psychiatra, a už mi umřeli moji nejbližší lidé. Nevím jak a proč, neumím to ani popsat, ale náhle jsem ucítil uvnitř něco krásného, nesmírně příjemného. Vnímal jsem, že jsem součástí lásky, nekonečné lásky, která jako by mne nesla. Nevím, co to je, někdo by možná řekl Bůh, jinověrec by to pojmenoval asi jinak, sám žádnou definici nemám. Jediné, co vím, je, že jsem součástí lásky, kterou si bytostně uvědomuji. Bez této lásky nemůže existovat nic. Celý svět, všechna stvoření, všechny vztahy, všechno, úplně všechno je plodem lásky. Bez lásky není nic…“

Tyto zkušenosti a kdovíco ještě Aliho definitivně a totálně proměnilo. Cítil všudypřítomnou lásku svých rodičů, viděl jinak i svůj život, a najednou si uvědomil, že to mnohaleté strádání a hledání sebe sama, hledání smysluplné činnosti, mělo svůj význam. Najednou takřka bytostně prožíval problémy dnešní mladé generace, charakterizované tím, že nemá životní orientaci. Většina mladých lidí vůbec neví, co by měli studovat, co by měli dělat, čemu by se měli věnovat. Jsou dezorientovaní. Mají mobily a počítače, ale nejsou schopní vztahů, a i když nějaké mají, tak je rychle vyměňují za jiné, stejně jako si vyměňují své mobily a počítače za rychlejší a modernější.

Mladým lidem chybí vize, příklady, snaha věnovat se něčemu smysluplnému a potřebnému. Najednou Ali věděl, co má dělat. Doma, ve svém bytě, založil v roce 2012 platformu WHATCHADO, podobně jako slavný Bill Gates ve svém malém bytečku založil internetovou firmu Microsoft, a také mnozí další podobně velké věci v malých bytech. Cílem této platformy je umožnit mladým, dezorientovaným lidem najít samy sebe, dokázat se realizovat v činnosti, která je vnitřně bude naplňovat, aniž by se nutně museli stát milionáři či alespoň dobře situovanými lidmi. Najednou se na tuto stránku začali hlásit mladí lidé z celého světa a v krátkých, spontánních videoklipech představovat samy sebe, mluvit o svých vnitřních snech a touhách, o tom, čemu by se chtěli v životě věnovat.

Dnes jsou to již tisíce mladých lidí, kteří tímto způsobem našli pracovní uplatnění. Začali se realizovat třeba jako jemní mechanici, kadeřnice, učitelé a univerzitní profesoři, dokonce také adepti na úřad prezidenta republiky, budoucí nositel Nobelovy ceny…

WHATCHADO se začalo rozrůstat i za hranice a dnes zaměstnává mladé lidi z deseti zemí. Pomáhá jim najít nejenom sebe samy, ale hlavně práci, která je baví a dává smysl jejich životu. Tato platforma byla již vícekrát mezinárodně oceněna, mj. jí byla udělena UN World Summit Award a také nejvyšší rakouské statní vyznamenání pro vzdělání a vědu. V roce 2013 byl jmenován mezinárodním velvyslancem EU pro mládež. 

Ali Mahlodji vytvořil koncept pro hledání vhodného povolání pod názvem „Whatchaskool“. Postupem let se stal autorem několika knih a publikací. Dnes chodí od jedné školy do druhé a povzbuzuje žáky a žákyně, aby si troufali vyslovit a následně také realizovat své sny. Přitom jim vypráví o svém vlastním životě, nejprve o životě uprchlického dítěte, pak uprchlíka z povinné školní docházky, z nejrůznějších zaměstnání, o nekonečném hledání sebe sama, až po realizaci svého nejhlubšího a nejintimnějšího snu, který již několik let realizuje. Ali zakončuje své vyprávění: „Zajímavé je, že jsem již několik let stále na cestách, pořád mám někde přednášky a diskuse se studenty, právě jsem dokončil text nové knížky, a navíc jsem se nedávno stal otcem malé dcerky, a přitom vůbec nepociťuji únavu. Ba právě naopak, cítím se dobře a jsem spokojený. To, že jsem tehdy před léty měl deprese, určitě souviselo s tím, že jsem vykonával práci, která byla zcela nesmyslná a zbytečná. Zatímco vědomí, že člověk dělá smysluplnou práci a že je součástí nekonečné lásky, je nesmírně oblažující pocit…

Ano, o lásce může mluvit kdekdo. Jsou náboženství, jako i to naše klasicky „evropské“ křesťanské, která si vzala mluvení o lásce za svůj nejzákladnější úkol. Ale teprve když lásku začneme žít a realizovat svými skutky, se staneme jejími opravdovými a věrohodnými hlasateli a šiřiteli. Ali, díky za to, co děláš a jaký jsi!

Peter Žaloudek, Vídeň, 30. března 2020. 
Zpracované dle relace LOGOS v Radiu Ö1 z 28. 3. 2019