Děkanátní setkání z pohledu organizátora

Již druhým rokem jsem se zapojila do organizace setkání mládeže našeho děkanství. První myšlenka se zrodila před rokem a půl v létě na diecézním centru života mládeže v Osové Bítýšce. S partou mladých lidí jsme se účastnili největší akce, kterou centrum pořádá - Mamre týdne. Zjistili jsme, jak skvělé lidi máme ve svém okolí a ani jsme o tom nevěděli. Poprvé jsme se setkali ve Střelicích a rok na to 14. 12. 2019 v Oslavanech. 

Ve chvíli kdy jedete na nějaké setkání mládeže jako účastník, vidíte hotovou práci, je o vás postaráno a celý program si můžete užít naplno. Jak to má organizátor? Je to jen o přípravě před samotným setkáním a pak už si program užíváte spolu s ostatními?

I když se mi přípravy nezdály tak náročné přesto setkání předcházelo několik schůzek organizačního týmu a samostatná práce. Každý člen má své úkoly, které musí splnit s dostatečným předstihem, ale i úkoly, které se musí zajistit během setkání. Na první schůzce se domluví ty nejpodstatnější věci, bez kterých se nelze posunout (místo, datum, čas, téma) a pak se začne sestavovat samotný program. Nakonec už se jen vyladí detaily. Důležité je hned od začátku každému bodu programu dát i časové rozmezí a rozmístit body tak, aby se části náročnější na soustředění prolínaly s těmi oddechovými. Vždy chceme do programu zařadit nějaké bližší setkání s Bohem. Ve Střelicích to byly chvály v kostele, v Oslavanech jsme zahájili celý program mší svatou, na kterou dorazilo i několik kněží z děkanství. Zároveň vybíráme i nějaké místo v nejbližším okolí, kde na účastníky čeká překvapení.

Jako téma jsme vybrali synodu o mládeži. Věděli jsme, že spousta mladých o tomto tématu nemá vůbec povědomí, nebo o něm jen slyšela, ale víc se o něj nezajímala. Měli jsme možnost požádat otce Jiřího Mikuláška, aby si na setkání připravil krátký vstup. Na toto téma měl již dříve přednášku pro kněze. Synoda má soustu podtémat, ale asi to nejdůležitější a zároveň to, na co jsme se nejvíce zaměřili v diskuzních skupinkách, bylo následující: mladí a víra, vztah s Bohem, důvěra k Bohu, jaký vliv má internet a sociální sítě na moji víru, jaké je moje povolání a zda se za něj modlím, mladí v církvi a zapojení do života ve farnosti. Osobně mám velmi ráda diskuze ve skupinkách, protože si z nich odnesu nespočet postřehů a zajímavých názorů. Nemá to tak ale každý, a proto je těžké diskuzní skupinku vést. I přes to, že se někteří moc zapojit nechtěli, byla diskuze příjemná a hlavně přínosná. Někteří se svěřili, jak je pro ně těžké stát si za svou vírou mezi spolužáky, důvěřovat Bohu a dát najevo slova „buď vůle tvá“ nebo i to, že by se rádi zapojili do činnosti ve své farnosti, ale nemají podporu ani od kněze a víra je tak pro ně ještě těžší. Myslím, že je dobré rozvíjet život ve farnostech a podpora od ostatních je velmi důležitá. 

Během svačinové pauzy jsme měli možnost slyšet krátkou přednášku jáhna Jaroslava Zoubka ze Střelic, která byla velmi zajímavá i zábavná. Povídal o své práci vojenského kaplana a půlroční misi v Africe, ze které se vrátil pár týdnů před setkáním. Vyprávěl, jak vypadal jeho výcvik před odjezdem i o tom, jakou roli hraje Bůh v takovém prostředí a v situacích, které na misi zažil. 

Celé setkání jsme zakončili v kapli Matky Boží, která je součástí oslavanského zámku a bývalého kláštera. Před vchodem každý dostal svíčku, kterou si zapálil a za zvuku houslí vcházel do kaple. Dozvěděli jsme se něco z historie kaple, zazpívali jsme pár písní a po krátkém zamyšlení jsme měli možnost dostat individuální požehnání od přítomných kněží a jáhna. Nejsilnější chvíle celého setkání pro mě bylo právě závěrečné požehnání. Když jsem mohla zpívat spolu s dalšími padesáti mladými lidmi a sledovat, jak si jeden po druhém chodí pro své požehnání. Jak písnička končila, kněží si dali požehnání navzájem i mezi sebou. Byl to takový symbol, že si váží požehnání a i pro ně je důležité. Nejsou neomylní, ani dokonalí, ani bez hříchu a nevyvyšují se nad nás. Zkrátka jsou na tom před Bohem stejně jako všichni ostatní. Tento pocit mám v sobě stále a pomáhá mi vnímat církev lépe. Není totiž lehké nahlížet na církev vždy jen kladně, když vám současnost i historie předhazují její nedostatky.

Organizátor vždy danou akci vnímá jinak než účastník. Ani lépe ani hůře, prostě jinak. Nedá se to moc srovnávat. I když tomu věnujete svůj čas a nemáte možnost si celý program užít bez toho, že zařizujete další věci, aby vše klaplo, stojí to za to. Každé setkání s přáteli na domlouvání dalšího bodu programu, poznávání nových lidí, kteří mě něčím obohatí nebo i inspirují a celkový pocit, když už je čas se po celém dni rozloučit, mě naplní pocitem radosti.

Chtěla bych pozvat každého mladého člověka, aby se účastnil podobných akcí a pokud se nebojí, zapojil se i do organizace. Měli bychom být vděční za to, kolik máme možností na setkání s mladými, kteří mají stejnou víru jako my. Taky bych chtěla poprosit všechny dospělé, rodiče i kněze, aby podporovali mladé v účasti i organizaci života ve farnostech.