Trochu jiná postní duchovní obnova

Troufám si tvrdit, že na postní dobu roku 2020 hned tak nezapomeneme. Pandemie způsobená virem COVID a nouzová opatření, která panují nejen v České republice, se dotýkají nás všech. Snad každý člověk prožívá v této době „své“ radosti i strasti, někteří větší či menší strach. Mladší generace, která nezažila dobu komunismu, prožívá úžas nad prázdnými regály v supermarketech a vyzbrojena dnešní technikou okamžitě fotí a rozesílá svým rodičům a kamarádům. Školou povinní zažili obrovskou radost nad nečekanými prázdninami, ovšem jen do té doby, než jim ze školy poslali přehršel úkolů s termíny, do kdy je nutné je splnit a odevzdat. (Holt i učitelé jsou vyzbrojeni moderní technikou.) A tak rodiče, ať již čerpají ošetřovné, nebo mají home office, se stali i učiteli, školními kuchařkami, družináři, případně švadlenami. Všichni se musíme nastalé situaci mentálně přizpůsobit. Myslím, že nejsem sama, komu chybí sociální kontakt a hlavně z duchovního pohledu setkávání při mši svaté. Můžu sledovat v TV Noe (díky Bohu za to), ale přece jen prožitek, zklidnění v kostele a slavení eucharistie to nenahradí. A právě, a možná až trochu s podivem si uvědomuji, že to je TO, co mě nyní nejvíc omezuje.

Chci ovšem na tomto místě také poděkovat. Nemohla jsem se účastnit letošní postní duchovní obnovy s jáhnem Janem Špilarem. Ovšem knínický farník a kamarád Tomáš Piškula nahrával přednášky pro svoji ženu Dášu a dal nám to také k dispozici. A za to mu chci moc poděkovat. Měla jsem před sebou horu prádla na žehlení, vůbec se mi do toho nechtělo a říkala jsem si, čím si to zpříjemním. Vzpomněla jsem si, že mám v mobilu uložené Špilarovy přednášky, tak jsem si je pustila. A byla jsem nadšená! 

Nejen, že mi žehlení příjemně ubíhalo, ani jsem nevnímala, jak dlouho u něj stojím, ale naplnila mě dobrá a veselá nálada, starosti v ten moment byly pryč, ale znovu jsem si uvědomovala věci, které sice vím, ale nedokážu je poskládat do takové logické mozaiky nebo se i na různé životní okamžiky podívat z nadhledu a s větší dávkou víry, naděje a lásky. A že těch problémů, o kterých Jan Špilar mluvil, zažíváme plno – ať se týkají vztahů rodičů a dětí, partnerských vztahů, mužského a ženského uvažování. Některá praktická cvičení, která přednášející zmiňoval, si určitě udělám. I když náramků „Nestěžuji si“ bych spotřebovala plno, a momentálně je stejně nemám kde koupit. Takže ještě jednou, Tomáši, děkuji a hlavně otci Ludvíkovi děkuji za to, že nám vždy tak pečlivě a dobře vybere přednášející.

Závěrem přeji všem pevné nervy, pevné zdraví, pevnou víru a pevnou důvěru v Boží prozřetelnost.