Nový fenomén

Nový fenomén se šíří kolem nás! Cestou do obchodu potkávám lidi různého věku, kteří nesměle a s ostychem prosí o peníze. Je na první pohled jasné, že se nejedná ani o uprchlíky, ani o Romy z Balkánu, kterých zde jsou za „normálních okolností“ spousty na každém rohu, a nejsou to ani bezdomovci. Všichni uprchlíci bydlí na zabezpečených místech, aby o ně bylo postaráno, aby se nenakazili a aby ani oni nenakazili jiné. Rumunské a bulharské Romy museli jejich mafiánští bossové odvézt domů, protože Rakousko uzavřelo hranice. Pro bezdomovce byly zřízeny ubytovny, běžně v zimním období otevřené, aby nemuseli spát v mrazu a sněhu na ulici. V důsledku krize však všechny tyto provozovny prodloužily možnost ubytování až do léta.

O peníze nyní na ulici žadoní třeba staří lidé, kterým z nějakých příčin nebyla doručena penze, anebo takoví, kteří žili z ruky do úst nebo kteří důsledkem rázných opatření ztratili příjem peněz a sociální pomoc, tak jak ji navrhla vláda, zatím nefunguje. Jednou z podmínek, aby lidé věděli, na koho se v případě nouze obrátit, je to, že mají doma počítač anebo alespoň moderní mobil s internetem. Mnoho starých lidí či těch, kteří žijí sami, skromně, však nemá ani počítač, ani internet, a tak jim nezbývá než vyjít na ulici a žebrat. Kolik jen vnitřních zábran a strachu z veřejné ostudy museli překonat, než se k tomu odhodlali. Vždyť od dob II. světové války se Rakušanům nikdy nevedlo tak špatně, aby museli žebrat! Každému, kdo je při žebrání vidí, slušně oblečené a upravené, je jasné, že to nejsou ti běžní žebráci. 

Když je občas míjím, je mi strašně smutno na duši. Musím myslet na to, kolik takových osamělých lidí asi žije v kterémkoli světovém velkoměstě. Hledat příčiny jejich osamělosti, ptát se, kdo je tím vinen, nemá smysl. V normální, civilizované a kultivované společnosti s dobře fungujícím sociálním systémem mohou tito lidé žít docela dobře. Sice skromně, prostě, ale mají všechno, co k základním životním potřebám patří. Když ale přijde veliká pohroma jako je tato nákaza, dochází k tragédiím.

Možná jsme už zapomněli, my, kterých se to v naší části světa doposud moc netýkalo, že teoreticky mohou kdykoliv následovat také různé jiné krize: ekonomická (krach bankovního systému, jak tomu bylo v roce 2008) nebo ekologická (drastické změny klimatu spojené s náhlými přírodními katastrofami, již téměř všude). A také jaderná, koncem 80. let v Černobylu, v roce 2011 ve Fukušimě. Při obou zahynulo mnoho lidí a další tisíce byly vystěhovány kvůli kontaminaci půdy, vody i vzduchu. Technicko-digitální, když najednou nastane blackout, tj. náhlý výpadek elektrického proudu v rozsáhlé oblasti na delší dobu a s tím spojené všechny možné moderní katastrofy, jako je tma, nemožnost používat běžné elektrické spotřebiče, rádio, televizi, internet, znehodnocení jídla a potravin v ledničkách a mrazácích. A to už vůbec nemluvím o krizích vyvolaných přírodou: zemětřesení, tsunami, potopy, požáry, erupce sopek, tekoucí láva, hurikány, tornáda, tajfuny… Ó Bože, jak rychle a nenadále mohou zmizet veškeré jistoty, které vnímáme jako samozřejmost, a najednou je všechno úplně jinak a každý z nás se může v mžiku stát postiženým ubožákem….

Hodně se teď mluví o tom, jak ze dne na den, náhle a bezprecedentně narůstá nezaměstnanost: krachují podniky, rozpadají se jako kostky, ze kterých si malé dítě postavilo věž. Ze dne na den jsou lidé bez peněz. Z rádia slyšíme, že stát nikoho nenechá na holičkách, že každému bude pomoženo, ať to stojí, co to stojí a stát se přitom zadluží hororovou sumou. Ale mnoho a mnoho času uběhne, než se zjistí, kdo bude mít na finanční pomoc nárok, jaké byrokratické formality bude muset vyplnit…

Z rádia (televizi nemám) se denně dovídám o rostoucích počtech lidí, kteří do skupiny těch, kterým bude stát pomáhat, nepatří. Jak jim pomoci? Vyplulo na povrch, že mezi takto postižené patří v Rakousku tisíce prostitutek. (Viz článek na news.ORF.at 4. 4. 2020: Sexarbeiterinnen von Armut betroffen, Sexuální pracovnice postižené bídou.)

Tyto lehké ženy jsou převážně z Rumunska, Bulharska a dalších bývalých komunistických zemí, ale dost jich je také z Jižní Ameriky a Asie. Většina z těchto žen buď nestihla včas opustit Rakousko, anebo se kvůli jazykovým bariérám vůbec nedozvěděla o tom, že musí co nejrychleji domů. Drtivá většina z nich má ve svých rodných zemích rodiny, děti, manžela, kteří teď zůstali bez peněz. Avšak pro to, aby i těmto ženám byly poskytnuty peníze z rakouského fondu pro postižené, je důležité, aby vlastnily průkaz prostitutky legálně se zde touto činností živící, být zaregistrované u policie. Teprve pak mohou požádat o peníze. Doposud požádalo o pomoc asi 500 prostitutek. Nemají peníze, nemají kde bydlet, z čeho platit nájem ani všechno ostatní. Drtivá většina z nich ještě tuto komplexní registraci nemá, jsou v procesu vyřizování, anebo zde prostě doposud žily načerno…

Na jednom místě v evangeliu Ježíš pronáší: „Říkám vám, že hříšníci a prostitutky vás předejdou do nebeského království. Přišel k vám Jan, který žil spravedlivě, a neuvěřili jste mu, zatímco hříšníci a prostitutky mu uvěřili… (Mt 21, 31-32) Známá je také jiná historka z Ježíšova života. Židé k němu přivedli ženu usvědčenou z cizoložství a žádali, aby byla dle židovského zákona ukamenována. Ježíš se jen předklonil a psal něco na zem. Šeptali si mezi sebou, co to znamená, proč se k obvinění oné ženy nemá. Nato se Ježíš vzpřímil a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem…“ A oni se tiše jeden po druhém vytratili (Jan 8, 7).

Ať už tato „koronovirová“ krize odhalí jakoukoliv naši bídu, včetně bídy materiální, k jejímuž řešení bude zapotřebí enormní pomoci a solidarity všech, zcela jistě odhalí i bídu duchovní. Ne v tom smyslu, že někdo dělá, co by dělat neměl, ale do jaké míry se my všichni dokážeme s těmito lidmi identifikovat a dát jim najevo, že jsou přesto přese všechno našimi spoluobčany, že všichni jsme teď na jedné lodi a že jim chceme pomoci, jak je to jen v našich silách možné.

Peter Žaloudek, Vídeň, 5. dubna 2020