Leonard Cohen

Motto: Rabín Mordecai Finley: „Spousta tvých básní působí jako židovská liturgie. Napsal jsi někdy záměrně něco liturgického?“ Leonard Cohen: „Myslel jsem si, že všechno, co píšu, je liturgie.“

Rád bych vzdal hold velkému básníkovi a písničkáři. A vlastně i velkému člověku. I když na velkého člověka to po prvním, povrchním přečtení jeho obsáhlé biografie moc nevypadá. Sám o sobě mnohokrát v různých rozhovorech pro média prohlásil, že jej celý život zajímaly ženy, písně a náboženství. V biografii, kterou stihl několik let před svou smrtí v roce 2016 sebekriticky autorizovat, je mnohokrát řeč o tom, jak jej ovládal sex, drogy, alkohol, kouření všeho možného včetně omamných látek, a také neschopnost trvale dostát úloze manžela a otce dětí, které zplodil. Právě tato neskrývaná upřímnost jej v mých očích dělá velkým, protože ne každý dokáže o sobě říkat i nehezké věci. Stojím si tedy za svým: chci vzdát hold velkému člověku!

Že jsou jeho písně slavné a slavnými zůstanou i pro další generace, je nesporné. Kdo by dnes neznal jeho Suzanne, So long, Marianne, Sisters of Mercy, Famous Blue Raincoat, Hey, That’s No Way to say Goodbye, Bird on the Wire, Anthem, nebo Hallelujah a mnohé jiné písně, které od šedesátých let nepřestali přebírat ti nejslavnější zpěváci po celém světě.

A že byl také velkým člověkem, co se týče náboženství? Ví se o něm, že byl Žid, i když ne příliš aktivní, vlastně téměř vůbec. Když však v říjnu 1973 čelil Izrael napadení ze strany Egypta a Sýrie, bez rozmyšlení odletěl do Tel Avivu, aby se nechal naverbovat do izraelské armády, ačkoliv doma zanechal svou manželku Suzanne s jejich malým synkem Adamem samotnou. Do armády ho sice nevzali, přece jen už na to byl dost starý, v Izraeli předtím nikdy nežil, a tak alespoň jezdil s tamními umělci vojákům zpívat a hrát, aby je v nelehké situaci společně potěšili a povzbudili. Tehdy zde také složil svou další slavnou píseň Lover Lover Lover: „Kéž duch této písně stoupá čistě, volně. Kéž je vám štítem, štítem proti nepříteli…“  

Odchod od manželky s dítětem tehdy humorně okomentoval slovy: „Ženy vás pustí z domu pouze ze dvou příčin: když jdete vydělávat peníze nebo bojovat ve válce.“ Jeho manželka pojala jeho rozhodnutí velmi velkoryse, téměř až duchovně: „Byla jsem hrdá na Leonardovy hrdinské skutky a projevy velkodušnosti, ale cítila jsem také strach, že se něco stane.“

Ačkoliv Cohen nebyl nijak nábožensky aktivní, celý život se zajímal vedle židovských rovněž o texty křesťanské, a velice často, snad v každé druhé básni či písni, nějakou myšlenku z Bible cituje. Praktikoval půst, i když to bylo často kvůli linii a ze zdravotních důvodů. Jedním z jeho nejlepších přátel byl budhistický zenový mnich, Japonec Róši Džósu Sasaki, žijící v Los Angeles, ke kterému chodil meditovat a otevřít duši, když mu bylo těžko. Zval ho také na svoje koncerty, na nahrávání do studia, zajímal se o jeho názor. Svou tvorbu nazýval liturgií. Možná to pro někoho zní okázale až svatokrádežně, ale když se člověk dozví, jak těžce, v bolesti a nezřídka v hlubokém osamocení a depresi se jeho texty rodily, jak je třeba celý život v sobě nosil, přetvářel, formoval, měnil… Jak mu bylo zatěžko odhodlat se ke koncertnímu vystoupení. Přišlo mu trapné reprodukovat něco, co kdysi napsal jako odezvu svého nejhlubšího nitra, jako svou duševní zpověď a zároveň i odpověď na to, co sám prožívá nebo co se děje ve světě. Jak odmítal pozvání na koncerty, jak odmítal domácí i mezinárodní ocenění, protože si myslel, že to, co píše, se v něm zrodilo jako dar, který on jenom reprodukuje, a tedy si za to nezaslouží žádné vyznamenání. Jak mu zaleželo na tom, aby to, co napsal, bylo hluboké, pravdivé a kvalitní. Potom můžeme chápat jeho slova - „moje texty jsou liturgií“ – ve zcela jiném světle.

Virginie Woolfová napsala ve svém románu Orlando zajímavou větu: „Životopis člověka považujeme za kompletní, když zvládne popsat šest či sedm svých různých já, ale pisatel jich přitom může mít třeba tisíce.“ (str. 105) Něco jako autobiografie Leonarda Cohena pak není možná. Byl to až příliš rozmanitý, všestranně aktivní člověk, spisovatel, básník a písničkář. Někdy však na sebe prozradí člověk svou aktivitou, zdánlivě nepatrnou, bezvýznamnou, něco, co odkryje podstatu jeho charakteru. V případě slavných, umělecky činných lidí to bývají třeba takové ty maličkosti, kde nejde ani o peníze, ani o publicitu, reklamu či slávu. Z obsáhlého životopisu o Leonardovi Cohenovi bych rád poukázal na jednu takovou črtu jeho charakteru, která hodně vypovídá o tom, jaký to byl člověk:

Neoddělitelnou součástí smluv, které Cohen uzavíral s firmami vydávajícími jeho gramofonové desky, býval vždy také řetěz koncertů po Evropě, USA a Kanadě, aby se jich prodalo co nejvíce. V roce 1970 absolvoval sérii koncertů v různých evropských městech a na festivalech. Třicátého srpna měl tehdy vystoupit na jihu Anglie, na ostrově Wight, kam se tehdy dostavilo asi 600 tisíc lidí, desetkrát víc, než pořadatelé očekávali. Ale Leonard ke zděšení členů svého hudebního doprovodu oznámil, že nejprve půjdou hrát a zpívat do léčebny pro choromyslné. Ron Cornelius, jeden z jeho členů, vzpomíná na chvíli, kdy Leonard skupině oznámil svůj záměr vystoupit přednostně v oné léčebně takto: „Byli jsme v hotelu Mayfair a on povídá: ‚Tohle turné si užijeme. Uvidíme spoustu měst, v některých strávíme dva tři dny. A když zrovna nebudeme mít koncert, chci jezdit po psychiatrických léčebnách.‘ Řekl jsem mu na to: ‚Cože? Já teda do blázince hrát nejdu.‘ Dlouze jsme to probírali, a nakonec Leonard řekl: ‚Rone, zkus to, jen jednou.‘ A když jsem pak viděl, jak na ty lidi naše hudba zabírá, užil jsem si později těchhle vystoupení fůru, hráli jsme ve spoustě léčeben po celé Evropě, v Kanadě, dokonce i v USA.“ 

První takový koncert se uskutečnil onoho 28. srpna, dva dny před vystoupením na ostrově Wight. Tehdy zastavila limuzína s hudebníky v Suttonu na jižním okraji Londýna, před Hendersonovou psychiatrickou nemocnicí. Hlavní lékař ráno oznámil všem rezidentům, že jim dnes někdo přijde zahrát a zazpívat něco z toho, co zazní i na festivalu. Jmenuje se prý Leonard Cohen. Podle svědků prý tehdy všem spadla čelist a nastalo výjimečné ticho. Koncert měl neobyčejný úspěch. Ukázalo se, že některé Cohenovy písně jsou již dobře známé. V jednom interview (1969) Cohen řekl: „Odjakživa jsem miloval lidi, které svět pokládá za blázny. Rád jsem se potloukal a bavil jsem se se starými lidmi, s feťáky. Bylo mi třináct nebo čtrnáct, sám jsem nevěděl proč to dělám, ale prostě mi s těmihle lidmi bylo dobře.“ V jiném rozhovoru (1974) řekl, co ho k léčebnám pro duševně nemocné přitahuje: „Lidé v léčebnách jsou díky svým zkušenostem vnímavým publikem pro moje písně. Ať už se někdo podrobí léčbě dobrovolně, nebo je k ní donucen, uvědomí si, jak moc prohrál. Jinými slovy, už si vybral. A měl jsem pocit, že tyhle volby a tyhle porážky mají stejné kořeny jako moje písně, že lidé s těmihle zážitky budou podněty, ze kterých ty skladby vznikaly, lépe chápat.“

Koncerty v psychiatrických léčebnách konal Leonard bez ohledu na zisk a bez fanfár. Zatímco Johny Cash natočil dvě slavná vězeňská alba, z Cohenova hraní v psychiatrických léčebnách žádná deska nevyšla. Při jeho zpěvu posluchači mlčeli jako uhranutí, a teprve když hudba dozněla, propukli v nadšený aplaus. „Chci vám říci, že jste publikum, jaké jsme hledali,“ oznamoval často Leonard pohnutým hlasem. „Nikdy jsem se při hraní před lidmi necítil tak dobře.“ Mentálně postižení lidé zřejmě vytvořili prostředí, ve kterém si Leonard se svými připadal jako doma…

“Zažívali jsme neuvěřitelné věci,“ vzpomíná Ron Cornelius. „Na jednom koncertě se osm nebo devět lidí v kolečkových křeslech rozhodlo, že se přesně v šest vydělají do kalhot. Odváželi je podělané pryč a oni všichni brečeli, protože jim ta hudba dávala něco, co dosud nikdy nezažili. Nebo tohle: Jeden mládenec vstal, v lebce měl díru tvaru trojúhelníka, bylo vidět, jak mu uvnitř tepe mozek. Uprostřed písničky začal na Leonarda něco křičet. Přestali jsme hrát a ten mládenec povídá: „Fajn, fajn, ty seš ten slavnej básník, slavnej umělec, přijdeš si sem s kapelou, se všema těma krásnejma holkama, zpíváš ty hezký slova a všechno, no fajn, ale zajímalo by mě, kámo, co si myslíš o mně?“ A Leonard slezl z pódia a než jsme se nadáli, toho kluka objímal …“

Ano, je mi jasné, že toto je jen jedna z tváří Leonarda Cohena. Ale právě proto, jak píše autorka jeho obsáhlého životopisu, že tyto koncerty dělal bez fanfár a bez nároku na finanční odměnu, s čistými a nezištnými úmysly, hodně, řekl bych dokonce podstatně, vypovídají o tom, jaký to byl člověk: citlivý, empatický, hluboký a duchovní. A ten, kdo takové vlastnosti má, je v mých očích blízko k Bohu, prameni všeho dobrého, krásného a láskyplného.

Peter Žaloudek, Vídeň, 18. 4. 2020.
Napsáno podle biografie Silvie Simmosové I’m your man - Životopis Leonarda Cohena, Praha 2020