Operace Greenup - Codename Brooklyn

a s tím související život

Motto: Vytěsněný, neřešený problém se stává zátěží, s kterou se později musí poprat nejen dotyčný člověk, ale někdy i následné generace…

Na své oblíbené rozhlasové stanici Ö1 jsem vyslechl pořad, na kterém redaktoři pracovali několik desetiletí, a teprve teď uzrál čas, aby jej také odvysílali: Operace Greenup - Codename Brooklyn, neboli Anatomie jedné tajné akce. Ta se udála těsně před skončením II. světové války. Díky ní bylo mj. uchráněno rakouské město Innsbruck před vybombardováním a devastací, která ke konci války postihla mnohá jiná rakouská města, hlavně Linec a Vídeň.

Jedné mrazivé noci na konci února roku 1945 seskočili z amerického vojenského letadla nad vrcholky téměř tři tisíce metrů vysokých Stubaierských Alp nedaleko Innsbrucku tři parašutisté s cílem informovat pomocí radiových vln americkou základnu v italském Bari, co a odkud převáží německé nákladní vlaky přes Brennerský průsmyk. Dva z těchto tří výsadkářů byli židovští uprchlíci Frederic (později Fred) Mayer a Hans Wijnberg, třetím pak dezertér německého wehrmachtu Franz Weber, pocházející z vesnice Oberperfuss u Innsbrucku. Už jen samotný seskok z letadla se vší radiotelegrafickou technikou byl velice náročný. Žádný z těchto tří mužů dosud neměl s parašutismem zkušenosti, první dva prošli jen velice rychlým teoretickým a praktickým výcvikem, a Franz Weber jako jediný kvůli nedostatku času žádný výcvik neprodělal. Výsadek provedli v noci, dopadli do hlubokého sněhu. Trvalo hodiny, než se našli, další hodiny museli hledat přístroje, načež se sestupem dostali k horské chatě, kde mohli zcela vyčerpáni přespat, a následně s opatrností sestupovat dolů, aby je neobjevily německo-rakouské vojenské hlídky.

Místo seskoku bylo vybráno velice pečlivě nejenom kvůli průsmyku, ale také proto, že Franz Weber pocházel z blízké vesnice Oberperfuss. Jeho početná rodina (sedm dětí) tam byla dobře známá, otec byl sedlák a zároveň účetní Raiffeisenbank. Předpokládalo se tedy, že i když Franze někdo objeví, nebude podezřelý. Hans Wijnberg pocházel ze židovské rodiny v Amsterdamu, byl velice nadaný, dobrý hlavně v matematice. Ještě jako dítě jej rodiče kvůli bezpečnosti poslali spolu s jinými dětmi v roce 1939 do USA. Tam se nechal tento mladý kluk okamžitě naverbovat do americké armády s úmyslem bojovat proti nacismu.

Fred Mayer, poslední z trojice, pocházel ze židovské rodiny z města Freiburg in Breisgau. Do USA se mu spolu s rodiči podařilo utéci již v roce 1938. Tam, podobně jako Hans Wijnberg, vstoupil Fred do americké armády. Měl štěstí, že se do USA dostal i rodiči. To Hansova celá rodina byla deportována do Osvětimi, a tam všichni zahynuli. Fred měl velice klidnou, skoro až žoviální povahu a obrovský smysl pro odpovědnost. Jako vůdčí typ byl vybrán za velitele celé akce. 

Franz Weber byl nejdříve vojákem německého Wehrmachtu, byl nasazen v Rusku, Polsku, Chorvatsku. Poté, co na vlastní oči zažil krutosti při vyhlazování Židů, se rozhodl k dezerci, což se mu povedlo teprve na podzim roku1944 během nasazení v Itálii, kde utekl do americké zóny.

Američané rozhodli provést uvedený seskok ve Franzově rodné zemi, ale nebylo to vůbec jednoduché. Hoši museli dávat pozor, aby neupoutali pozornost lidí, najít spojence a zdroj ověřených informací o frekvenci vojenských vlaků, navázat kontakty s partyzány a protinacistickým odbojem a nalézt bezpečné místo, odkud pak vysílali zprávy. To všechno se jim podařilo, jak dnes říkají historici, hlavně díky Weberově početné, silně katolicky a antifašisticky orientované rodině, zvláště jeho sestrám, ale také jeho snoubence Anně a její matce Anně Niederkirchnerové, která byla tehdy majitelkou dodnes jediného hotelu ve vesnici s názvem Krone. Díky autoritě osobností této vesnice, především paní Niederkirchnerové, otce Franze Webera, ale i faráře Mayera, lidé činnost výsadkářů kryli. Jak později historici potvrdili, Hansi Wijnbergerovi se podařilo odvysílat téměř 60 důležitých informací, které umožnily provedení následných bombardovacích akcí amerického letectva a zásadním způsobem ovlivnily průběh války v této oblasti.

I když se již schylovalo ke konci války gestapo stále ještě mělo všude svoje špicly. Podařilo se mu zatknout Freda Mayera a provést v Oberperfussu obrovskou razii. Jen díky enormnímu nasazení rodiny a přátel se Gestapu nepodařilo dopadnout i zbytek agentů. Frederica Mayera gestapáci vyslýchali a krutě týrali. Zmlátili ho, polévali vodou, načež jej nechali 24 hodin viset hlavou dolů, a přesto se jim z něho nepodařilo dostat žádnou informaci. Když už ho chtěl jeden z vyšetřujících zastřelit, ozval se jiný důstojník, aby to nedělal. Východní část Rakouska byla již obsazena ruskými jednotkami a na druhé straně stáli Američané těsně před branami Innsbrucku. Rakouské vedení města, které bylo až dosud silně prohitlerovské, slíbilo darovat Fredovi Mayerovi život, podaří-li se mu zabránit Američanům ve vojenském útoku na Innsbruck. To se nakonec podařilo. Nepadl ani jeden výstřel a město tak bylo uchráněno před zničením…

Proč mne tento příběh tak silně zaujal, že jsem se rozhodl o něm napsat, bylo v oné relaci nepřímo sděleno až na samém konci: Všichni tři aktéři tajné akce riskovali svůj život a byli po válce vyznamenáni. Fred Mayer, jako vedoucí akce, dostal dvě nejvyšší americká vyznamenání Purple Heart a Legend of Merit. Po válce se vrátil domů do USA, kde pracoval nejdříve ve své původní profesi automechanika a později se stal technikem vysílací stanice The Voice of America. V této pozici projezdil celý svět a instaloval vysílací stanice. V pořadu se linul jeho hlas z nahrávek pořízených v roce 2006. Zemřel v roce 2016 v USA ve věku 94 let. 

Také Hans Wijnberg se vrátil do USA, vystudoval chemii a pak mnoho let působil v Evropě jako univerzitní profesor převážně v holandském Groningenu. Zemřel v Holandsku v roce 2011 ve věku 89 let. Franz Weber vystudoval právnickou fakultu, dožil se 81 let a zemřel v roce 2001. Nahrávky jeho vzpomínek se tedy uskutečnily před mnoha lety, ale pořad byl připraven k vysílání teprve letos.. Po válce pracoval nejdříve jako politik za křesťansko-demokratickou stranu v Tyrolském parlamentu, později se stal poslancem za tuto stranu v celorakouském parlamentu ve Vídni. Byl skvělým a oblíbeným řečníkem, obdržel nejvyšší rakouské vyznamenání, Zlatý kříž za zásluhy pro Rakousko. 

Jak v relaci dosvědčil syn Franze Webera Bernard, všichni tři zůstali po celý život věrnými přáteli. Jejich rodiny se sblížily natolik, že tvořily jakoby jednu velkou rodinu, celý život se vzájemně navštěvovaly. 

Jako smutná tečka na konci relace působilo oznámení, že navzdory téměř nadlidským zásluhám dodnes neexistuje ve vesnicích Oberperfuss a Axam, které byli centrem tehdejší tajné akce, ani pamětní deska věnovaná těmto třem hrdinům, ani třeba jen Franzi Weberovi, který z Oberperfussu pocházel. Historikové i syn Franze Webera to odůvodňují tím, že po válce nebyl v Rakousku, které vědomě a ochotně spolupracovalo s Adolfem Hitlerem, zájem oceňovat někoho, kdo byl vlastně dezertér: ten, kdo nejdříve skládal přísahu rakousko-německé armádě a pak ji zradil, si prý žádné ocenění nezaslouží. Je dodnes známým faktem, že v Rakousku po válce dobrých 20 let na všech úrovních tehdejšího společenského života působili v různých funkcích sympatizanti někdejšího nacionálního socialismu, hájícího Hitlera. Jak je ale možné, že dnes, 75 let po válce, stále neexistuje instance, která by se dokázala prosadit alespoň ve vesnici s tak důležitou rolí v boji proti hitlerovské armádě, to nedokázal nikdo v relaci dotazovaný zdůvodnit…

Nechci moralizovat. Jen bych rád připomněl fakta ověřená Biblí a psychologií: židovský národ putoval 40 let po poušti, neustále reptal a vyčítal Mojžíšovi, že je sice vyvedl z otroctví, ale v tom otroctví měli alespoň co jíst a střechu nad hlavou, a teď strádají. Narodili se a vyrůstali v otroctví, naučili se v něm dýchat a žít, určité materiální výhody jim byly milejší než svoboda. Jak těžko se i dnes rodí demokratické systémy! Mnozí po demokracii touží, ale protože ji nikdy nezažili, nemají ji, jak se říká, v krvi, neboť byli naučení žít v omezeních, a jsou jim bližší lidé i myšlení té staré politicko-mocenské garnitury reprezentující atmosféru izolace, ignorance, dezinformace a lži, než svobodné nadýchnutí, uvažování a rozhodování. Pro příklady nemusíme chodit daleko, stačí pohled do zemí označovaných kdysi za „satelity moskevského komunistického impéria…“ Bible a moderní psychologie dosvědčují, že jsou věci, které nelze změnit z hodiny na hodinu, ze dne na den, z roka na rok, ale že to chce dlouhé, někdy až generační zrání a následnou změnu myšlení, vytvoření jakési nové atmosféry, ve které jeden člověk umírá a druhý se v ní rodí a teprve tím uzrává nové člověčenství a nová, otevřenější společnost…

Díky, Franzi, díky, Frederiku, díky, Hansi, za vaši odvahu, příklad a zapálení pro dobrou, spravedlivou a čestnou věc! Přispěli jste nejenom k ukončení zvěrstev II. světové války, ale svým chrabrým a nezištným nasazením jste motivovali lidi na celém světě a 75 let po válce i mne, když jsem se teprve teď o vás dozvěděl!

Peter Žaloudek, Vídeň, konec dubna 2020