Margarete Ottillinger

Mezi největší turistické atrakce moderní Vídně patří vedle tzv. Hundertwasserhausu také Wotrubakirche, Wotrubův kostel, postavený v roce 1976. Tak jako mnoho lidí, kteří se zajímají o architekturu, míří do Francie, aby navštívili tamější kostely a kláštery, díla slavného architekta Le Corbusiera v Ronchampu, La Tourette či Firmini, mnoho návštěvníků rakouské metropole, věřících i nevěřících, si přeje spatřit kostel sv. Trojice postavený ze 152 betonových bloků různé velikosti. Na první pohled dělá dojem jakési zmatené skládanky bez jakékoliv logiky a estetiky, nikdo by neřekl, že se jedná o kostel. Teprve při detailnější obhlídce, a hlavně při vstupu do jeho interiéru, si člověk uvědomí, že se nachází v netypickém chrámu. Světlo dovnitř proniká ze všech stran a škvír různých velikostí a tvarů, a vytváří tak zcela originální, jedinečnou atmosféru. Podrobnější informace lze najít samozřejmě na internetu či v turistických brožurách. Já bych teď rád poukázal na pozadí vzniku tohoto naprosto unikátního kostela.

U příležitosti 75. výročí konce II. světové války vysílá rakouský rozhlas denně pořady o hrůzách, ale také dlouhodobých konsekvencích této války. Rakousko, jak známo, dlouhá léta s Hitlerem za války spolupracovalo, a jedním z důsledků pak bylo, že po jejím skončení bylo Rakousko podobně jako Německo rozděleno na dvě zóny – americkou a ruskou, západní a východní. Oproti Německu mělo to štěstí, že jej po 10 letech od konce války Sověti opustili. To Němci čekali na odchod Rusů až do roku 1990…

Vše, co se pak v těchto ruských zónách odehrávalo, se podobalo tomu, co se dělo v tehdy již existujících satelitech sovětského komunistického „impéria“, tedy i v tehdejším ČSSR: diktatura komunistické strany, špiclování, nesvoboda, cenzura, atmosféra strachu a napětí. Navenek to bylo jediné Rakousko, ale byl zásadní a podstatný rozdíl v tom, kde člověk žil – v zóně, kterou spravovali Američané, anebo v zóně spravované Rusy.

Za této situace pracovala tehdy na ministerstvu hospodářství Margarete Ottillingerová, ani ne 30letá doktorandka oboru ekonomie. S ministrem hospodářství Peterem Kraulandem, který byl jejím šéfem, měla i velice blízký, osobní vztah. Na ministerstvu vedla sekci pro vytvoření podmínek k realizaci tzv. Marshallova plánu pomoci: co je potřeba udělat, financovat, vyhodnocovat, kde již věci fungují tak, jak by měly, nebo kde naopak dosud nefungují. Měla tedy velice důležitou funkci. A jelikož se jednalo o pomoc USA Rakousku, nejčastější kontakty měla právě s Američany.

Pátého listopadu 1948 bylo při jedné cestě s ministrem jejich auto zadrženo Rusy při vjezdu z americké zóny do ruské, a oba byli podrobeni výslechu. Zatímco ministra zanedlouho propustili, ji Rusové zadrželi, obvinili z velezrady a v rychlém, vykonstruovaném procesu odsoudili k 25 letům nucených prací ve vyhnanství na Sibiři. „V tom okamžiku jsem ztratila svůj dosavadní život, kdy jsem byla známou osobou, měla jsem moc. Nazítří už jsem byla vyhnanec odsouzený k nucené manuální práci, beze jména uprostřed milionů bezejmenných,“ vzpomínala paní Ottillingerová o mnoho let později v rakouském rozhlase.

V pracovním táboře, kde zažívala hlad, zimu a šikany, v roce 1955 těžce onemocněla. Tehdy Rusové její stav posoudili jako nevyléčitelný, rozsudek zrušili a poslali ji domů zemřít. Celým světem proběhly fotografie, na kterých je vidět, jak rakouští sanitáři nesou z nádraží nemocnou Margarette na lehátku po jejím příjezdu ze Sovětského svazu. Jako zázrakem se ji ale podařilo vyléčit. Ještě téhož roku nastoupila do rakouského naftařského koncernu ÖMV na pozici hlavního manažera. Byla vůbec první a na dlouhou dobu také jedinou ženou v tak vysoké funkci a v tak důležitém koncernu. Vykonávala ji až do odchodu do penze v roce 1982.

Po příjezdu do Rakouska zjistila, že kromě rodinných příslušníků už o ni nikdo z jejich nejbližších přátel nestál. Ostatně ona také ne. Jak v jednom rozhovoru pro rakouský rozhlas řekla, dva z jejích nejdůvěrnějších lidí, o kterých by ani ve snu nepochybovala, byli těmi hlavními udavači a donašeči pro Sověty: „Bylo to období, kdy v Sovětském Svazu neexistovala jako nejtěžší trest poprava, ten zavedli později. Kdyby tehdy existoval, tak bych už byla mrtvá.“

Rusům v tehdejším Rakousku šlo o absolutní moc a kontrolu, tak jak jsme na to byli zvyklí v ČSSR. Mezi běžné zbraně, který tehdejší režim používal, patřilo zastrašování, špiclování a šíření dezinformací. Žel, bylo hodně těch, kteří se na takovou podlou práci dali. Ostatně, to známe z naší vlastní historie…

V roce 1956 Margaretu ruská vláda částečně zprostila viny a rehabilitovala, v roce 1994, už posmrtně, ji ruská vláda dodatečně zbavila všech obvinění a zcela rehabilitovala. 

Paní Ottillingerová však v ruských pracovních táborech také získala něco, co z ní udělalo jiného člověka. Naučila se žít jednoduše a velice skromně, a hlavně se stala opravdu věřícím člověkem. Tradičně věřící byla vždycky, narodila se do katolické rodiny, chodila s rodiči kostela. Ale nic víc. To až v pracovních táborech a věznicích nabyla osobní víry a začala se na svět, na utrpení, na život dívat jinak. Toto nové vnímání si pak nesla s sebou jako vzácný dar po celý další život, ve všem, co dělala. Po tom, co prožila v Rusku. Jako ten, kdo začal vnímat zcela jinak, nebrat jako samozřejmost západní křesťanskou civilizaci a kulturu. Velmi toužila přiblížit víru v Boha i modernímu, umělecky založenému člověku. V jednom dávném rozhovoru v rakouském rozhlase řekla: „Chtěla bych ukázat Východu (měla tím na mysli především Rusko), že Západ není slabý, že je silný i duchovně, tím, že jsem začala podporovat stavbu kostela, který projektoval pan Wotruba. Jednak proto, že uplynula dlouhá doba, než se někdo pokusil postavit po válce nový kostel, a navíc šlo o umělce, který na jeho výstavbu použil levné a moderní stavební materiály - beton a průmyslové sklo.“

Se stavbou se začalo v roce 1974 a v roce 1976 byl kostel hotový. Pan Wotruba se bohužel jeho vysvěcení nedožil, protože rok předtím zemřel. Jeho mottem při projektování stavby prý bylo: „Chci vytvořit něco, co vypovídá o tom, že chudoba nemusí být ošklivá, že odříkání (skromnost) lze odít do takové formy, která je i navzdory jednoduchosti krásná a dělá člověka šťastným…“

Paní Ottillingerová žila svou víru tak zaníceně a aktivně, že se stala členkou tzv. Třetího řádu. Snažila se ve vřavě světa i přes náročnou manažerskou činnost v jednom z největších rakouských koncernů žít naplno své křesťanské poslání. Bez její finanční pomoci a schopností by nebylo možné realizovat tak náročnou a na svou dobu velice odvážnou stavbu kostela. Před nespravedlivým uvězněním v Rusku a také po něm zastávala důležité pracovní funkce, měla moc a finance. Vše ale obětovala pro dobrou věc. Lidem, kteří sami sebe považují za nepatrné a svou činnost pro uskutečnění zásadních změn společnosti k lepšímu za bezvýznamnou, vzkazuje: „Buďte příkladem pro své okolí. Už jen tím dosáhnete obrovského vítězství. Není potřeba dělat velké věci, abychom si mysleli, že jen tak děláme něco důležitého. I to zdánlivě malé je důležité, pokud to budeme vykonávat naplno. Buďte na svém místě a dělejte to, co je nejvíce potřebné, a stanete se tak nejenom nadějí pro lepší budoucnost, ale tu budoucnost ponesete ve svých rukou…“

Hranice do Rakouska jsou nyní kvůli koronaviru uzavřené, ale věřím, že se už brzy otevřou. Až budete plánovat návštěvu pamětihodných míst ve Vídni, určitě si naplánujte i návštěvu kostela pana Wotruby. Nebudete litovat. Ovšem tím nejhezčím chrámem, jak praví Písmo, nejsou stavby postavené z kamene či dřeva. Tou nejvzácnější stavbou je člověk sám. Člověk dobrý, člověk vyzařující lásku, pokoj a dobro. Náměstí před kostelem pana Wotruby se jmenuje Ottillingerplatz a park v nedalekém Liesingu, ve 23. vídeňském okrese, nese název Margarete-Ottillinger-Park. Kéž i Vás tato jména inspirují a motivují.

Peter Žaloudek, 

zpracováno dle relace „Lebenskunst“ v Radiu Ö1 dne 3. května 2020, Vídeň