Alexej Navalnyj

Občanská kuráž až do samé krajnosti

„Stalo se, že bylo zajato sedm bratrů i s matkou, a král ve snaze donutit je jíst jim zapovězené vepřové maso toho chtěl dosáhnout mučením biči a řemeny. Jeden z nich prohlásil jménem všech: „Co chceš na nás vyzvídat, co se chceš dovědět? Jsme připraveni raději zemřít než překročit zákony otců.“ Král se rozvášnil a poručil rozpálit pánve a kotle. Jakmile byly rozpáleny, nařídil, aby tomu, který mluvil, vyřízli jazyk, stáhli kůži z hlavy, jako to dělají Skythové, a aby jej zohavili. Ostatní bratři a matka museli přihlížet. Potom nařídil, aby ho na celém těle zmrzačeného, ale ještě živého, donesli k ohni a pálili na pánvi…“ Podobným ohavně drastickým způsobem pak zemřelo všech jeho šest bratrů, a nakonec i matka. Když umíral poslední, nejmladší, zvolal silným hlasem: „Já, stejně jako moji bratří, vydávám své tělo i duši za zákony otců a prosím Boha, aby se nad národem brzy smiloval, a tebe aby utrpením a tresty donutil vyznat, že on je jediný Bůh… (2 Kniha Makabejských 7, 1-5, 37).

Všichni jsme již někdy slyšeli tento starozákonní biblický příběh z druhého století před Kristem. Jedná se o historické dílo, v němž autor projevuje své sympatie s odbojem Makabejských bratří, jímž se snažili zachovat svou vlastní náboženskou a politickou svobodu před zvůlí syrských Seleukovců a proti násilné helenizaci králem Antiochem IV. Epifanem.

Dávné latinské přísloví říká: Historia magistra vitae est. Dějiny jsou učitelem života. Kolikrát se po celá ta staletí opakovalo, že národ poražený jinou mocností se musel podřídit moci silnějšího. Kolikrát nejenom v minulosti, ale i nyní jsme svědky toho, že v naší společnosti, našem okolí, v sousedství, jsou lidé, kterým jde o moc, prestiž, kteří se v překotné a chorobně megalomanské touze ovládat jiné neštítí používat násilí, zastrašování, lži, diplomaticky řečeno dezinformace. Všichni víme, že kromě států, ve kterých panuje transparentní demokracie se svobodnými volbami, svoboda tisku a otevřená veřejná debata, tu je také mnoho zemí, ve kterých místo proklamované demokracie vládne autoritářství, diktatura, kult osobnosti. A to vůbec nemusíme vyrážet kamsi do Asie, do zemí jako je Čína či Severní Korea, ono stačí pohlédnout na východ od zemí EU, hlavně do Běloruska a také do Ruska.

Jméno právníka Alexeje Navalného, nejvýznamnějšího ruského opozičního politika, znají všichni novináři světa i lidé, kterým není lhostejný politický vývoj různých států na zeměkouli vůbec. Rád bych na Navalného poukázal v kontextu úvodního biblického textu.

Po rozpadu sovětského impéria Rusko prodělalo obrovskou vnitřní proměnu. Skončilo nejenom období tzv. studené války, skončila také nadvláda a diktatura vládnoucí komunistické strany, období strachu, nesvobody, perzekuce. Radost z nabyté svobody tehdy prožívali i občané Československa a všech tzv. satelitních států, Polska, Maďarska a dalších. Po éře Gorbačova a Jelcina se však do čela Ruska dostal člověk vyškolený v tajných službách KGB. Člověk, který jako mladík zažil mocenské postavení Sovětského svazu i jeho brutální taktiky likvidovat v samém zárodku všechno a všechny, kteří si dovolili projevit sebenepatrnější kritiku na adresu vládní moci. Vladimir Putin. Tomuto novému vůdci jeho postavení zřejmě natolik imponovalo, že se ani netajil veřejným obdivem ke Stalinovi. Tomu Stalinovi, který nechal popravit statisíce nepohodlných Rusů, Ukrajinců a občanů jiných sovětských republik, případně je nechal zemřít v pracovních táborech Gulagu. V Rusku dnes nejenomže nenajdete památníky zločinů komunismu, ale dodnes narazíte na místa, kde se symboly někdejšího komunistického režimu nepřestaly uctívat. 

Hned jak tento nový vůdce převzal moc, začali za záhadných okolností mizet „nepohodlní“, tzv. investigativní novináři. Někteří zmizeli beze stop, jiní byli brutálně zavražděni, zastřeleni (např. Boris Němcov, zastřelený v roce 2015), aniž by pak došlo k uzavření vyšetřování a potrestání viníků. Za nejznámější takhle „zlikvidovanou“ novinářku je dodnes považována Anna Politkovská, zastřelena v roce 2006. Ale nejenže začali mizet za podivných okolností novináři, ze světa byli odpravováni i jiní lidé, kdysi aktivní členové KGB, kteří se po změně režimu odhodlali mluvit o tom, jaké metody KGB nadále používá. Na území Velké Británie byl otráven Alexandr Litviněnko, zemřel v roce 2006, později pak Sergej Skripal, těžkou otravu v roce 2018 přežil a i když britská tajná policie zjistila, že za jejich likvidací stojí ruská tajná služba, Rusové dodnes vše ostentativně popírají a žádné mezinárodní soudy neuznávají. 

„Odstraňování nepohodlných lidí v Rusku jedem je běžná metoda,“ vyjádřila se již mnohokrát česká i zahraniční média. Naposledy v případu Alexeje Navalného, nejznámějšího ruského opozičního politika, který Putinovi vyčítá, že mu nejde o transformaci, reformu společnosti a pojmenování zla pravým jménem, ale jen o vlastní nekontrolovanou moc. Pan Putin samozřejmě při každém, jakkoliv mediálně známém aktu likvidace některé kritické osobnosti mlčí, anebo tvrdí, že s tím nemá nic společného.

V posledním čase se množí případy vyhoštění ruských diplomatů z různých zemí EU. Vždy uvedou důvody, proč to dělají. Z nich je jasné, že nešlo o žádné diplomaty, třebaže vlastnili diplomatické pasy, ale o osoby prokazatelně provádějící špionážní činnost. Ruská strana, namísto toho, aby nechala obvinění objektivně prošetřit, reaguje vždy agresivně a podrážděně, a na oplátku bezdůvodně vyhošťuje diplomaty protistrany. Ani slovo o prozkoumání situace, ani náznak omluvy, uznání viny. Pouze chladnokrevná, arogantní a podrážděná protiakce bez jakéhokoliv vysvětlení.

Alexej Navalnyj byl v období své opoziční aktivity vystavený vyhrůžkám a fyzickým útokům již mnohokrát. V roce 2017 na něho zaútočil neznámý kolemjdoucí a vychrstl mu do obličeje zelenou tekutinu, která zřejmě obsahovala toxickou látku. Navalnyj byl léčen na oční klinice v Barceloně. Oznámil, že na pravé oko z 80 procent oslepl. V červenci 2019 byl hospitalizován v Moskvě po náhlých problémech připomínajících otravu. Tehdy trpěl silnou alergickou reakcí. Dne 20. srpna letošního roku muselo kvůli jeho zdravotnímu stavu nouzově přistát letadlo, kterým cestoval z Tomsku do Moskvy, podle slov své mluvčí Kiry Jarmyšové byl otráven. V bezvědomí byl převezen na jednotku intenzivní péče v Omsku a 22. srpna do berlínské nemocnice Charité, kde lékaři otravu opravdu potvrdili.

„Jedním z hlavních znaků liberální demokracie je, že když vyslovím veřejně kritiku na adresu jakéhokoliv rakouského kancléře, jedno za kterou stranu, nemusím se obávat vyhrůžek či perzekucí ze strany rakouské tajné policie,“ řekl 24. srpna ve veřejné diskusi s filozofem Rudolfem Burgerem k 75. výročí evropského fóra v Alpbachu známý rakouský politolog Anton Pelinka. Kromě jiného pronesl: „Nevidím žádnou alternativu k liberální demokracii v Moskvě či Pekingu. To neznamená, že tam musí vládnout diktátoři, i když samozřejmě mohou. Ale kde je antiteze? Kde je to, co jakýmsi způsobem dokázal vyvolat marxismus-leninismus a podobným, i když zcela jiným a zároveň téměř fascinujícím způsobem také fašismus? Totiž celosvětovou nabídku antitéze? Nevidím to ani u vládnoucích pánů v Pekingu, ani v Moskvě a už vůbec ne v Minsku.“ (Reprízu celé diskuse odvysílal rakouský rozhlas Ö1 25. srpna v 21:05 hod.).

Alexej Navalnyj je pro mne osobně jedním z největších současných hrdinů. V zemi, kde již čtvrtstoletí vládne pevnou rukou bývalý aparátčík někdejší tajné služby KGB a kde je prakticky nemožná existence jakékoli skutečné opoziční strany! Neboť vládnoucí strana nynějšího prezidenta nastavila volební systém tak, že může vyhrát jen on a nikdo jiný. Podporovat v této zemi opozici, veřejně Putina kritizovat a obviňovat jej z porušovaní základních práv demokracie, tedy to, co Navalnyj dělá, je nanejvýš riskantní a životu nebezpečné. Koneckonců, všechny útoky, které, ovšem s postupujícími poruchami zdraví, přežil, vypovídají jasnou řečí o tom, jak životu nebezpečná jeho aktivita je. Kdyby ho někdo chtěl nekompromisně a beze svědků zlikvidovat, mohl to udělat již dávno, tak jako už v tolika případech. Jenže to asi nikdo nechce. Ne ani tak ze strachu před Západem (co se o tom bude psát, do jak nepříjemné pozice se Rusko dostane), ale hlavně proto, aby se podařilo Navalného zlomit, zastrašit, psychicky zlikvidovat. Posílat nepohodlné lidi na psychiatrii, to také byla kdysi taktika sovětských úředníků. Zastrašovat, zastrašovat, zastrašovat, tutlat, tutlat, tutlat, hlavně však dezinformovat. Dělat v takovém státě, v takovém systému opoziční politiku, nazývat věci pravým jménem, nebát se jít proti proudu, proti takové mašinérii moci vyžaduje obrovskou vnitřní sílu, charakter, víru v sebe sama a v neposledním místě také víru v Boha. Sedm bratrů z knihy Makabejských nemělo na své straně ani moc vojenskou, ani silné zbraně, neměli nikoho. Měli jen své vlastní svědomí a jistotu, že ten, kdo je chce zničit, to může zcela lehce a rychle udělat. Měli svou vnitřní sílu a vědomí, že i když může být jejich vzdor či boj marný, přece jen je pravda na jejich straně. A toto vědomí, tato vnitřní síla je pak přetvořila v silné muže, kteří hrůzné tyranii podlehli se vztyčenou hlavou. A v tomto je Alexej Navalnyj pro mne obrovským vzorem, nedocenitelným hrdinou, tím nejstatečnějším člověkem. Je mi líto, že se k této situaci nevyjadřuje žádný katolický kněz, že se k tomu nevyjadřují křesťané, že se k tomu nevyjadřujeme právě my, kteří jsme sami na sobě, a není tomu ještě tak dávno, zažili krutost a prolhanost minulého, komunistického režimu. Alexeji, ať již dopadne léčení Vašeho otráveného těla jakkoliv, děkuji Vám za Váš příklad chrabrosti a odvahy, za Vaši statečnost a vytrvalost v angažmá za nastolení pravé demokracie. Ale hlavně Vám přeji brzké uzdravení a vnitřní jistotu, že v tomto svém boji nejste sám, že jste vzorem pro tisíce lidí na celém světě. Jistotu, že na Vaší straně je Bůh, i když síla protivníků se zdá být nepřemožitelná…

Peter Žaloudek, Vídeň, 26. 8. 2020