Hvězdy ve tmě

Za poslední dva roky jsme s maminkou prošli bolestnou, dlouhou a náročnou cestu. Přesto to byla cesta, která můj život něčím obohatila, přidanou hodnotou, o které se toho více dozvím až s přibývajícím časem.

Každá životní zkouška je lemovaná spoustou otázek, na které neznáme odpověď. Zvládnu to, mám na to dostatek sil, energie, času, podmínek, jsem na to připravená? Věřím si nebo se naopak bojím? Rozhodování není nikdy jednoduché. A ještě složitější je, když jsme na to sami.  

I já jsem stála před důležitou životní zkouškou a řešila spoustu otázek. Věděla jsem, že maminka by chtěla, pokud to bude možné, zůstat doma. Sama toho ale bez pomoci nebyla schopna. Jedna z variant byla, že se nastěhuje do naší velké a poněkud hlučné domácnosti. Zvládnu to ale při běžném provozu a plném pracovním úvazku? 

Na začátku bylo velké odhodlání, později i díky hlasům okolí strach. Začala jsem sama o sobě pochybovat. Věřím však, že nic se neděje samo od sebe, a tak i v tuto chvíli ke mně promluvil Bůh prostřednictvím mého nejbližšího anděla: „Nejprve to zkus a pak se uvidí.“ Často mám totiž tendenci utéct ze startovní čáry dřív, než závod začne. Prostě se zaleknu a uteču. Tentokráte jsem se rozhodla, že to alespoň zkusím. A tak jsme se vydali na cestu, o které jsem nevěděla téměř nic. Jak náročná a dlouhá bude. Tušila jsem však, že s Boží pomocí to zvládnu.

S odstupem můžu říct, že jsem za tuto zkušenost Bohu vděčná.  Děkuji za čas, který naše rodina mohla prožít v blízkosti nemocné maminky a babičky, za čas, který nám byl dán. Často jsem přemýšlela o tom, že kdyby Bůh chtěl, zavolal by si maminku k sobě hned na začátku. My ale dostali čas milostí.

Vypadá to jako krásný příběh, ale tak jednoduché to samozřejmě nebylo. Byl to období často bolestné, náročné a plné slz. V nejtěžších chvílích jsem ale nikdy nezůstala sama. Bůh nám do cesty sesílal lidské anděly, kteří s námi, a hlavně s maminkou nesli těžký kříž. Za tu dlouhou cestu jich bylo nespočet, bylo to blízcí, kteří nám pomáhali nezištně. Také jsme poznali skvělé pečovatelky z Říčan a tým domácího hospice Porta Vitae z Tišnova. Díky nim jsem mohla s klidným svědomím opouštět domácnost a načerpat sílu v jiném prostředí. Nic nebylo problém, vše se dalo zařídit. Do naší domácnosti přicházeli lékaři, sestřičky a pečovatelky nesmírně vnímaví, citliví, plní lásky a pokoje. Společně s maminkou jsme mohli dojít až na konec její pozemské cesty, držet ji za ruku a být ji nablízku ve chvílích, kdy to potřebovala. 

V dnešní uspěchané době jsme zvyklí věci řešit okamžitě, vše máme na dosah. Já se i díky této zkušenosti naučila čekat, radovat se z každého dne, který mohu prožít se svými blízkými, a hlavně si uvědomila, že spoustu věcí nemám a nemůžu mít ve své režii. Jediná možnost je vše odevzdat. Také vím, že sama bych to nikdy nezvládla. 

Díky, každému, kdo je hvězdou ve tmách.