Vzpomínka na poutníka Františka

Začátkem března zemřel ve věku 79 let na onemocnění covid-19 známý jezuitský kněz, chartista a velký poutník P. František Lízna. Na svém webu mu věnoval krátkou vzpomínku Mons. Jan Peňáz, jak jinak, vzpomíná především jako poutník na poutníka. Mírně upraveno a zkráceno. 

V knize Pouť za sv. Brigitou Švédskou do Vadsteny P. František Lízna strohým stylem zaznamenal zážitky z putování, při kterém L. P. 2012 urazil pěšky více než 1100 km.

Z Hostýna vyrazil na začátku července, prošel celým Polskem do Gdaňsku, odtud se přeplavil do Švédska a v polovině srpna dosáhl cíle své cesty, švédské Vadsteny, kde uctil ostatky sv. Brigity. Na konci knihy jsou připojeny barevné fotografie, které autor pořídil v průběhu svého putování. 

V knize Pouť za svatou Kateřinou Sienskou do Sieny a do Říma píše otec František na 19. stránce, že 3. 7. 2009 šel z kostela sv. Prokopa ve Žďáře po silnici do Havlíčkova Brodu. Putoval tedy těsně podle severního okraje farnosti Nové Veselí (pozn. - působiště J. Peňáze).

Dovolím si připojit, s o. Františkem jsme byli společně v semináři a každou jeho knihu jsem pečlivě a se zájmem pročetl. Pěšky jsem s ním nikdy nešel, on 99 procent všech tras ušel sám, jeho osobitému stylu nebyl nikdo schopen se přizpůsobit. Přitom to dělal velmi dobře: po probuzení a rozehřátí hned vyšel a ze všech sil kráčel nepřetržitě tři hodiny. Za tu dobu se dá ujít skoro 20 km a to je prakticky denní dávka. Římští legionáři dělali (i s výzbrojí) 25 km denně. Pak otec František odpočíval, modlil se, občerstvil své tělo a někdy sloužil i mši svatou. Odpoledne denní etapu dotáhl a další den podle svého hesla MUSÍM DÁL pokračoval. 

V závěru této knihy o. František pravdivě a vlastně poprvé popisuje (Bože, buď milostiv jeho duši a dopřej mu spásu!) zlom, který při dojití do cíle poutník prožívá. A troufám si říci, že každý poutník. Znám to z vlastní zkušenosti, jsou to opravdu složité chvíle a není divu, že mnozí si to nepřiznají anebo na to neradi vzpomínají. 

Kdysi dávno to starší bratři, kteří vodívali poutníky do Mariazell a říkalo se jim celfótři z německého Zellpilgervater – otec celenských poutníků - řešili tak, že si v cíli dali štamprličku, někdy i více. Kousky, které někdy následovaly, se pak připomínaly po celá pokolení. Naprosto je chápu, zažil jsem to, když jsem po 250 km dovedl dvě stovky pěších poutníků do Mariazell na Středoevropské katolické dny v roce 2004. Bazilika byla zavřená, počasí se nečekaně zhoršilo, odpovědnost spadla a únava vše zaplavila. Byl jsem moc rád, když mě pak otec Jindřich donesl horkou polévku. Ta jak známo zahřeje více než svařené víno či čaj s rumem. A tenkrát zahřála i mé srdce, že to teplo cítím dodnes.
Někteří dnešní poutníci, i ostatní pocestní, to řeší tak, že halasně vyhlásí: „Cesta je cíl!“ a o závěr se nezajímají. To je však moderní blud, skutečný omyl se zhoubnými následky právě pro budoucnost. 

Nejhorší řešení však je tuláctví, člověk si žádný cíl nedá a holedbá se tím, že dojde tam, kam ho nohy donesou. A přitom se dost takových jasných tuláků odvažuje nazvat poutníky!? 

Bože, buď milostiv pravému a poctivému poutníkovi Františkovi Líznovi,
buď milostiv i nám všem, vždyť každý z nás na této zemi
POUTNÍKEM JE K VĚČNOSTI.
Kéž tam dojdem, kéž se tam sejdem. Amen.