Šlechetnost

Slunce kryjí těžké mraky,
paní Zima vládu má.
Slyším její těžké kroky,
smutek duši objímá.

Venku mráz a vítr duje,
tu vstoupí náhle do pokoje
nečekaný, vzácný host.

Napůl dítě, napůl žena,
v bělostný šat zahalena,
bytost krásná jako skvost.                          

Zlatých vlasů proud se line,
halí útlá ramena,
jasným zrakem na mne hledí
tvář andělsky líbezná.

Její úsměv na tváři,
celý pokoj prozáří.
Náhle je tu jas a teplo,
jako by snad jaro kvetlo,
a ta vůně, mimoděk,
je přec vůní fialek!

Na můj pohled tázavý,
bytost se mi představí:
„Jméno mé je Šlechetnost,
velmi vzácná lidská ctnost.

Já mohu žít jenom tam,
kdo srdce má za lásky chrám.
Šlechetnost má malé šance,
neb lidem schází tolerance,
láska, úcta, pokora, 
k peklu pevná závora.

Nemohu žít u lidí, 
u nichž se mi nelíbí,
co srdce mají jako kost,
neb v něm sídlo má
chamtivost a lhostejnost.

Nejsou všichni lidé stejní,
však šlechetných je skupinka,
mezi nimi jedna paní“,
pak podá mi bílé psaní:
„To posílá ti z čisté lásky
Bělohouvkovic Fanynka.“     

Usměje se, ukloní
a pak tiše odchází.
Mně rajská hudba v duši zní,
pak rozpaky ji provází.

Byl to sen či skutečnost?
Však dopis, co v ruce držím,
svědčí, a já tomu věřím,
že mne navštívila Šlechetnost.

Poznat tuto lidskou cnost,
je věru krásná zkušenost.
Proto díky, Fanynko, 
za to lásky semínko!