Sir Peter Ustinov

(16. dubna 1921 - 28. března 2004) 

aneb co má společného pohled nekatolíka, liberálně smýšlejícího bohéma, se světem křesťanů 

U příležitosti nedožitých stých narozenin Petra Ustinova, velkého evropského herce, spisovatele a myslitele s britským pasem, hrdého na to, že má kořeny anglické, ruské, německé i francouzské, vysílal o tomto zcela výjimečném, všestranně nadaném umělci a polyglotovi rakouský rozhlas několik pořadů. Ustinov získal dva oskary za herecký výkon, hlavně za roli Nera ve velkofilmu Quo vadis, celou desítku čestných doktorátů na různých světových univerzitách i nesčetná vyznamenání za svou literární činnost.

Živě mi v hlavě rezonuje rozhovor, který s ním natočil rozhlas Ö1 v roce 1999, tedy čtyři roky před hercovou smrtí ve švýcarské Ženevě, kde Peter Ustinov žil. Od té doby uplynulo 21 let. Zarazilo mne, jak aktuální je tento rozhovor i dnes, po tom všem, co se od té doby událo. Svět si prošel velikou finanční krizí, nyní se nachází uvnitř krize koronavirové, čelí hrozbě klimatických změn, krizi uprchlické. Zdá se, že se svět znovu vrací k tomu, od čeho se teprve nedávno tak těžce a pracně vzdálil - od studené války mezi Východem a Západem, od diktátorských režimů typu Putina s jeho obdivovateli ke světu liberální demokracie reprezentované politiky typu Biden, Merkelová, Macron…

Ustinovovy brilantní analýzy politických systémů, které během svého života zažil, jeho diagnózy společností ovlivněných tím či oním systémem, jeho terapeutické návrhy hledat pravdu jako základní podmínku svobody, tolerance a spokojeného soužití lidí, jsou dnes snad ještě aktuálnější. A co mne u tohoto kosmopolitního, nábožensky nezařazeného umělce mile překvapilo a zaujalo, byl jeho přístup k tomu, co se od dob Ježíše z Nazaretu neustále v dějinách opakuje: Jednou se ptali Ježíše, kdo je pro nás bližním, komu by měl člověk poskytnout pomoc či ochranu. Řekl jim tehdy podobenství O milosrdném samaritánovi: jistého člověka přepadli lupiči, zranili jej, okradli a bezmocného nechali ležet na cestě. Šel kolem příslušník téhož národa, ale obešel jej bez povšimnutí. Pak jej míjel příslušník stejného náboženství, ale i ten ho obešel. Nakonec tudy procházel člověk jiného, znepřáteleného národa, navíc zcela jiného náboženství. Ten se ubožáka ujal, ošetřil jej a dopravil do útulku, kde za něj dopředu zaplatil potřebné útraty. Zachránil mu tak nejenom život, ale vrátil mu i lidskou důstojnost.

Krédem Petra Ustinova bylo: „Mne nezajímá, jakou má člověk víru, ale co dělá. V dějinách mnozí pro svou víru zemřeli, ale jen málokteří z nich dělali něco navíc. Říkám, že víra mne nezajímá, víra je velice osobní záležitost, ale to, co dělám, to je důležité. Když jde po ulici stařenka a nedokáže přejít přes křižovatku, rozhodující není to, v co věří kolemjdoucí lidé, ale to, kdo z nich k ní přistoupí, vezme ji za ruku a bezpečně ji doprovodí na druhou stranu. Projevy naší víry v náboženských úkonech jsou také velice osobní a závisí na různých regionálních i klimatických situacích. V Laplandu nikomu nic neřekne slavení katolické mše, podobně jako na Sicílii, když tam bude někdo chtít slavit protestantskou bohoslužbu. Další solí a pepřem mezi náboženstvími je pravoslaví a také ono patří zemi, kde bylo odjakživa nejvíce doma.“

Redaktorka jej nazvala panteistou. Ustinov přiznal, že smysl víry vidí hlavně v tom, když pomáhá člověku stát se lepším. Byl toho názoru, že je víra velice osobní věc a že každý člověk může mít svou vlastní víru. Jako nebezpečné vnímá bazírovaní na určitém přesvědčení. „Přesvědčení zavírá dveře před jinými lidmi, jinou kulturou, jinými názory, jiným náboženstvím… Pochybnosti tyto dveře naopak otvírají - k jiným lidem, jiné kultuře, jiným názorům, jinému náboženství.“

Na otázku redaktorky, jestli se cítí být spíše optimistou než pesimistou, měl Peter Ustinov zajímavou odpověď: „Jsem optimista. Jsem optimista, protože nevidím žádnou jinou alternativu. Optimista dobře ví, jak smutný, namáhavý a dramatický může život být. Naproti tomu pesimista objevuje život každý den znovu a znovu.“

„A vy už nechcete znovu objevovat život?“ pokračovala redaktorka. „Ne, nechci se znovu učit to, co už dávno vím - jak smutný, jak dramatický, jak nespravedlivý může každodenní život být. Chci být iniciativní a něco dělat.“

Již tolik let vidíme, jak se vytrácejí křesťanské myšlenky z tzv. křesťanských stran. V Rakousku okopíruje mladý předseda někdejší křesťanskodemokratické strany, Volkspartei, a nynější kancléř program extrémní pravicové, populistické strany – FPÖ, která odmítá přijímat uprchlíky a jiné programy pro začlenění emigrantů do společnosti. Je to momentálně populární, společnost si to nepřeje, a tak se jí populisticky vyhoví. Co na tom, že to již není křesťanské rozhodnutí. V Česku a dalších bývalých komunistických zemích řekne prezident republiky a mnozí jemu podobní politici, že emigranty nechtějí, a pokud ano, tak jedině nějaké křesťany, v žádném případě však muslimy. 

Od dob II. vatikánského koncilu, je tomu již více než 50 let, se mluví o ekumenismu, o nutnosti teologické, ale i praktické spolupráce, jednotě myšlení mezi všemi křesťanskými náboženstvími a také o spolupráci s jinými celosvětovými náboženstvími. Ale skutek utek. Nedávno zesnulý teolog Hans Küng, zakladatel Weltethos, řekl:

„Alternativy jsou dnes nad slunce jasnější. Buď budeme nadále pokračovat v tom, co děláme, tzn. setrvávat v rivalitě mezi náboženstvími, v konfliktu kultur a ve vojenských konfliktech mezi národy, anebo se budeme zasazovat o dialog mezi kulturami, o mír mezi náboženstvími, který je jedním ze základních pilířů míru mezi národy. Když se zamyslíme nad tím, co nás čeká kvůli klimatickým změnám, to jsou přece enormní výzvy! Máme snad nadále stavět hráze nenávisti, msty, nepřátelství? Neměli bychom raději krok za krokem odbourávat kameny ze zdi předsudků, a tak budovat mosty dialogu? Mosty k islámu, které jsou dnes aktuálnější než kdykoliv jindy, vždyť právě to je největší současná priorita! Ten, kdo chce dosáhnout smíření, a všichni ho tak naléhavě potřebujeme, kdo chce žít v míru, ten se již nemůže těmto analýzám vyhýbat.“ 

(Rozhlas Ö1, relace Lebenskunst, 11. dubna 2021, 7:17 hod.)

Ano život na této Zemi je plný výzev. Pandemie nás zahnala do kouta, ukázala nám naši zranitelnost a nastavila také zrcadlo. Vyzývá nás ke změně myšlení, ke změně chování. Život na této zemi nikdy nebyl slastí, lidé odjakživa museli o přežití těžce bojovat. Dnes tomu není jinak. Díky za to, že jsou zde pořád, v každé době, myslitelé, že jsou zde otevření a moudří lidé, kteří jsou pro nás všechny jako majáky. Díky, pane Ustinove, i tolik let po Vaší smrti za Vaše krásné a povzbudivé myšlenky. Kdysi jste řekl, že popularita zavazuje k občanské angažovanosti. Od konce šedesátých let minulého století jste se rozhodl jako zástupce UNICEF prosazovat práva ohrožených dětí, pod Vaším jménem stále funguje několik dobročinných iniciativ na celém světě. Kéž Vaše myšlenky a Vaše neúnavná angažovanost za práva dětí, za toleranci a šíření demokracie zapálí i dnes zájem lidí celého světa napříč kulturami i náboženstvími, abychom již nemuseli za dalších dvacet let konstatovat, že je to pořád stejné, ne-li horší. Abychom mohli vnímat, že svět se možná, snad i naším - mým - přičiněním, začíná měnit k lepšímu. 

Dle relace rádia Ö1 vysílané 15. dubna 2021 ve 21:00 hod,
kterou vedla a otázky kladla redaktorka Renata Schmidtkunz,
přeložil a volně zpracoval Peter Žaloudek