Michael Lapsley

V rakouském rozhlasu jsem zaslechl rozhovor redaktora s jihoafrickým anglikánským knězem a řeholníkem Michaelem Lapsleyem. Tento dialog mne silně oslovil nejen kvůli řeholníkově osobnosti, ale i jako inspirace pro českou a slovenskou společnost, které jsou i 30 let po tzv. pádu komunismu stále ještě hodně ovlivněny sympatizanty s někdejším režimem i nynějšími voliči takových kontroverzních politiků jako je český prezident a premiér, oba bývalí komunisté, jeden z nich dokonce spolupracovník StB.

Překlad zmíněného rozhovoru

„Středobodem naší práce je psychická, emocionální a duchovní báze člověka. Klademe důraz na to, jak lidé minulost vnímají, nikoliv na to, co si o své minulosti myslí. Jed, tedy to, co je špatné a škodlivé, totiž není v tom, jak smýšlíme, ale v tom, co cítíme.“

Od bojovníka za svobodu k léčiteli

„První krok k uzdravení spočívá v tom, že jsme schopni rozpoznat své vlastní zranění“, říká člověk, který ví, o čem mluví. Michaelu Lapsleyovi totiž chybí ruce a jedno oko, protože je ztratil při bombovém útoku spáchaném na jeho osobu v roce 1990 jihoafrickou tajnou službou, vedenou úmyslem jej zabít. Redaktor rakouského rozhlasu kněze navštívil letos na jaře v jeho bytě v Kapském Městě. Dveře se mu otevřely díky speciálnímu mechanickému zařízení (viz fotografie na internetu) připevněnému na knězova ramena. Podání ruky nahradila vzájemná úklona. Na zdech bytu visí fotografie z přijetí u jihoafrického prezidenta Nelsona Mandely, setkání s biskupem Desmondem Tutu či objetí domácího pána s papežem Františkem.

Michael Lapsley se narodil na Novém Zélandu. Koncem 60. let studoval teologii v Austrálii a tam také vstoupil do anglikánské řehole Society of the Sacred Mission, a následně pak byl ordinován na kněze. Když v roce 1973 odjel jako misionář do Jihoafrické republiky, začal působit v pozici duchovního pro vysokoškoláky. 

„Přišel jsem do Jihoafrické republiky i proto, abych zde dále studoval, přestože jsem již byl knězem. Moje komunita zde fungovala na třech univerzitách, kde působili naši bratři jako duchovní pro studenty. Dvě z nich byly určeny pro studenty černé pleti, jedna jen pro bílé. Dodnes si velice dobře vzpomínám na svoje tehdejší pocity. Toho dne, kdy jsem do Jihoafrické republiky dorazil, jsem přestal existovat jako člověk. Najednou se ze mne stal bílý člověk. Jakýkoliv sebemenší detail mého života byl najednou určován mou barvou pleti. Univerzita, na které jsem studoval, předměstí, kde jsem bydlel, lavička v parku, kde jsem právě seděl, veřejný záchod, anebo taky kousek pláže, když jsem se chtěl jít vykoupat. To všechno bylo striktně rasově odděleno. A to byl důvod, proč jsem se rozhodl pro osvobozenecký boj jako člen ANC (African National Congress). Chtěl jsem tak zachránit svou vlastní lidskost v solidaritě s černými lidmi, kteří tehdy bojovali za svá nejzákladnější lidská práva. Černí studenti byli tehdy systémem apartheidu systematicky diskriminováni a podle zákona z roku 1953 měli právo studovat jen tzv. méněcenné studijní obory. Nemohli studovat co by chtěli a na co měli talent.“

Jako duchovní pro studenty se začal Michael Lapsley zasazovat za práva černých studentů. Bohužel stále častěji byl svědkem brutálních policejních útoků a zatýkání. Ve věznicích byli studenti týráni, často docházelo k nikdy neobjasněným úmrtím.

„Až do té doby jsem byl přesvědčeným pacifistou. Patřil jsem tak v anglikánské církvi k menšině, protože větší část byla toho názoru, že když je nejhůř, tak je oprávněna tzv. spravedlivá válka. I můj otec vstoupil v době II. světové války do armády, protože cítil potřebu veřejně a se zbraní bojovat proti Hitlerovi. Mé křesťanské přesvědčení mi ale říkalo, že mír a svobodu je možné nastolit klidnou a bezúhonnou cestou. Pak ale přišel rok 1976 a studentská vzpoura. Tehdy zastřelila policie mnoho studentů a dětí. Můj pacifismus náhle skončil. Kvůli své angažovanosti za práva studentů jsem byl tehdy přinucen odejít do exilu do Lesotha, kde jsem se stal oficiálně členem odboje proti apartheidu a následných 16 let jsem žil a působil mimo území Jižní Afriky.“ 

V Lesothu pokračoval v organizování odboje vůči apartheidu a zároveň působil i jako duchovní pro všechny odbojáře. Mobilizoval a informoval zahraniční veřejnost o všech zločinech v Jižní Africe. Z mnoha zemí světa přicházely projevy sympatií a podpora odbojářům: holandská protestantská církev podporovala odbojáře dokonce i teologickými texty, solidarizujícími s používáním zbraní vůči zločineckému režimu. 

„V Jižní Africe šlo o pravdu Evangelia: Buď jsme všichni děti Boží, anebo je nejdůležitější barva tvé pleti. Jedna z těchto dvou variant je lež. Oboje být pravdivé nemůže. V té době si jen málokdo z řad duchovních dovolil veřejně kritizovat apartheid, a pokud to někdo přece jen udělal, skončil na mnoho let ve vězení.“

Lapsley a s ním několik jiných bílých duchovních neustále informovali své církve v jiných částech světa o zločinech apartheidu a žádali je, aby jejich prostřednictvím vlády demokratických zemí zavedly bojkot a hospodářské sankce vůči jihoafrickému režimu. Situace v Jihoafrické republice se tak pomalu stávala všeobecně známou a celosvětový tlak na tamní vládu začal přinášet první pozitivní výsledky. 

Než ale režim padl, než byl propuštěn z vězení Nelson Mandela a mnozí jiní disidenti, stala se hrozná věc. V roce 1982 do Lesotha ilegálně vtrhla jihoafrická tajná vojenská rozvědka a zavraždila 42 aktivistů. Michael Lapsley, který byl na jejich seznamu také, dokázal před tímto vraždícím komandem uniknout. Představení jeho řádu však správně vytušili, že mu jde o život, a ve snaze ho zachránit jej okamžitě nechali přeložit do Anglie, kde pak strávil rok v jednom z jejich klášterů.

O rok později odjel Lapsley do Zimbabwe, kde tehdy našli azyl mnozí jihoafričtí odbojáři. Zde působil jako farář. Tamní úřady mu sdělily, že jeho jméno se nachází na listině nežádoucích osob jihoafrického režimu, a přidělily mu policejní ochranu. 

Lapsley o tom říká: „Když začaly rozhovory mezi odbojářskou organizací a apartheidním režimem a zároveň byl v roce 1990 jako symbol nového začátku propuštěn z vězení Nelson Mandela, jihoafrická vláda vydala prohlášení, že již nebude podporovat pronásledování lidí z opozice ani na území Jihoafrické republiky, ani na území sousedních států, ve kterých mnozí obdrželi azyl, či dokonce policejní ochranu. Proto také zimbabwská vláda odvolala mou policejní ochranu. O tři měsíce později jsem dostal poštou dva náboženské časopisy. Odesílatelem měla být podle údaje na obálce moje kongregace. Nic netuše jsem obálku otevřel, načež došlo k explozi. Přišel jsem o oko a obě ruce. Teď to možná bude znít nevěrohodně, ale tehdy jsem byl skálopevně přesvědčen, že Bůh byl při mně. Zároveň jsem cítil, že i Maria, která stála pod křížem svého syna, ví, co teď prožívám. V tom okamžiku se u mne obnovila víra, jakou jsem měl kdysi ještě jako dítě. Fyzicky jsem byl totálně rozdrcený, duchovně ale ne. Že jsem tento bombový útok přežil, mi bylo znamením, že jsem zvítězil. Prohráli oni. Bomba mne měla zabít. Já ale žiju. Dávno před atentátem jsem byl hodně na cestách, v mnoha zemích, abych všude informoval o tom, jakých zločinů proti lidskosti se jihoafrický apartheid dopouští. A teď jsem najednou dostával z celého světa tisíce vzkazů o modlitbě za mne, o duchovní podpoře, lásce, přání brzkého uzdravení. Cítil jsem, jak mne v tomto mém utrpení doprovázejí tisíce lidí: křesťané, židé, muslimové, buddhisté, hinduisté, ale také ateisté a komunisti. V určitém smyslu mne na cestě uzdravování doprovázelo celé lidstvo. To mne motivovalo k tomu, že jsem o několik let později inicioval vznik institutu pro uzdravování vzpomínek (Institut for Healing of Memories - IHOM)“.

Jedním z nejdůležitějších kroků na cestě k uzdravování z utrpěného traumatu je znovunastolení morálního řádu. Proto bylo i pro Lapsleyho důležité mít potvrzení toho, co on sice věděl, ale společnost jako taková si to neuvědomovala, totiž že jeho angažovanost v boji proti apartheidu byla správná a spravedlivá. Stokrát opakované ujištění ze strany nové politické moci a společnosti bylo pro něho cosi jako duchovní posila na jeho cestě k uzdravování. Drtivá většina společnosti Jihoafrické republiky tehdy ještě buď nevěděla anebo nechtěla vědět, nezamýšlela se nad tím, jakých zločinů se bývalý režim dopustil. Většina bílého obyvatelstva žila v dezinformaci. (Jaká to paralela se situací, která nastala krátce po změně režimu v Československu a jiných postkomunistických zemích! A s Ruskem, které v tomto duchu žije dodnes! Totiž že tehdy, ale i dnes je stále ještě mnoho takových, kteří onen minulý režim nostalgicky postrádají a oplakávají, a o tom, jakých zločinů proti lidským právům a svobodě se dopouštěl, dodnes nechtějí slyšet. Poznámka překladatele.)

„Apartheidní režim Jihoafrické republiky celé roky lidem nalhával, že Nelson Mandela je terorista. Většina lidí tomu uvěřila a jeho desetileté uvěznění schvalovala. Když pak byl Nelson Mandela v roce 1994 zvolen prezidentem, většina bílých Jihoafričanů vůbec nechápala, proč jej celý svět obdivuje. Pro ně to byl zločinec, jak jim to celá desetiletí skicoval apartheidní režim. (I zde vidím paralelu k tomu, jak např. většina obyvatel Ruska dodnes obdivuje svého prezidenta, který by nejraději znovuobnovil někdejší impérium sovětské moci, a nevadí jim, že vládne již přes 20 let a že prakticky neexistuje žádná opozice, protože je chytře a manipulativně zlikvidovaná v samém zárodku mocí aparátnického systému nynějšího prezidenta. Pozn. překladatele.)

Mnohým Jihoafričanům se ale přece jen najednou otevřely oči a začali si uvědomovat, v jaké lži a dezinformaci je minulý režim držel…

Na své cestě uzdravování jsem si uvědomil nebo objevil mnohé věci. Na prvním místě to bylo pochopení, že když jsem plný hněvu, hořkosti, sebelítosti, když se domáhám msty, tak se ze mne stává věčná oběť. V takovém případě by se mým vrahům podařilo zabít ne moje tělo, ale mou duši. Boj za svobodu tak dostal pro mne zcela novou dimenzi. Teď šlo o to, abych navzdory svým fyzickým zraněním začal znovu žít plnohodnotný a dobrý život. A to by byla část mého vítězství, totiž být schopen znovu se umět rozhodovat mezi dobrým a zlým. Tomu říkám vítězství nad nemocí. Když se ti přihodí zranění a s ním spojené omezení, tak jsi je utrpěl pasívně. Ale když se pak zregeneruješ, staneš se hybatelem svého vlastního příběhu. Ty sám tvoříš rozhodnutí. Uzdravování je pro mne proces růstu a naplňování svobody. I můj příběh od bojovníka za svobodu – za práva černých – směrem k léčení duše má něco společného s uzdravováním.“

„Vnější“ cesta hledání spravedlnosti a „vnitřní“ cesta k osobnímu, ale i celkovému uzdravení, to jsou dvě strany jedné mince. Když se Michael vrátil po 16 letech exilu do JAR, tak přišel, jak sám říká, do morálně zdevastované krajiny. Desetileté potlačování lidských práv, všeobecnou, všudypřítomnou nenávist a nedůvěru mezi lidmi nelze jen tak ze dne na den změnit jakoby mávnutím kouzelného proutku pouhou změnou zákonů, výměnou politiků, instalováním nových politických stran v novou, demokratickou, otevřenou, tolerantní společnost. Tyto procesy upřímného hledání a přijetí pravdy, konfrontace s minulostí, zpracování toho všeho, co se stalo a jaké to mělo a má důsledky na charakter lidí, musí jít do pořádné hloubky, musí dojít k zásadním závěrům. To všechno chce svůj čas, to nejde změnit z jednoho dne na druhý. Jestliže nedojde k uzdravení individuálních i sociálních ran, bude nově nastolený řád a pokoj, přestože ho stanoví zákonem nová vláda, stát jen na velice křehkých pilířích. Z tohoto důvodu založil Michael Lapsley IHOM v Kapském Městě. Je to instituce, která se zabývá léčením traumat z utrpěného násilí a týrání. Instituce, která spolupracuje a podporuje iniciativu biskupa Desmonda Tutu v komisi za hledání pravdy a smíření mezi členy vlastního národa. Lapsley ví z vlastní zkušenosti, jak nesmírně důležité je, aby byly příběhy obětí vyposlechnuty a veřejně uznány. To je první předpoklad pro uzdravující proces. Práce je zaměřená na psychickou, emocionální a duchovní úroveň. Všechny tři úrovně jsou důležité, protože teprve až dojde k uzdravení na každé z nich, teprve pak dojde i k celkovému uzdravení. 

„Vytvořili jsme experimentální model Hearing of memories workshop. Tam si sdělují oběti své příběhy vzájemně. Každý má nějaký příběh, o kterém má potřebu mluvit, ale každý také potřebuje někoho, kdo mu naslouchá. Tento workshop má různé úrovně: výměnu výpovědí v malých, ale i ve velkých skupinách. V malých skupinách se šesti, sedmi členy si lidé navzájem sdělují své nejhlubší zážitky a stávají se tím jeden pro druhého uzdravovatelem. Existuje totiž síla mnohonásobného svědectví. Tzn. když více lidí slyší tvůj příběh a veřejně ho uzná. Když vypovím svůj příběh psychoterapeutovi, tak je to cosi jako jednosměrná silnice, slyší ho jen jeden člověk. Když nás je ale ve skupině šest, vypovíme si své příběhy všichni navzájem. Tímto způsobem si vzájemně vyjadřujeme hlubokou lidskost. Často je to transcendentní bolest, která nás všechny spojuje. Jde o proces směrem od oběti ke přeživšímu a nakonec k vítězi. Jinak se vystavujeme riziku, že zůstaneme jen na schématu oběti se vším, co s tím souvisí, hlavně však nenávisti a msty, které nás mohou přemoci, a toto násilí pak budeme aplikovat na jiné. Vidíme to na příbězích mnoha lidi z celého světa, v nichž se pak traumatizované osoby stávají zdrojem utrpení u svých nejbližších, partnerů, dětí. Naší snahou a cílem při léčení bolestných vzpomínek je přerušení tohoto okruhu násilí - od oběti k aktéru. Aby se nám to podařilo u jiných, musíme se nejdříve my sami vypořádat s jedovatostí této rány v nás samých. Pokud to neuděláme a necháme tuto jedovatost v nás nadále působit, může nás to zničit. Prodělané násilí a z toho související trauma nemůžeme samozřejmě zvrátit, jako by se nikdy nestalo. Ale to, co se stalo, nesmí v člověku kvasit napořád a neustále z něho dělat oběť. Minulost nelze změnit. Avšak lze se na ni podívat jinou optikou, jiným úhlem pohledu. Uzdravení je přijetí a začátek opouštění vjemů z minulosti, které by mne jinak vnitřně zničily: mé zloby a nenávisti, mé hořkosti, mé touhy po mstě. Zároveň si ale vezmu z minulosti vše to, co život tvoří: dobrotu, velkorysost, spolucítění. Uzdravení znamená zbavit jed jeho jedovatosti. Něco vypustím, něčeho se zbavuji. V momentu, když je můj příběh veřejně uznán, ztrácí jed svou jedovatost, začíná ve mně plynout životní energie, stávám se způsobilým k právním úkonům, žiji první den zbytku svého vlastního života.“

Lapsley a jeho tým byli pozváni v roce 1998 do Rwandy, aby se zde pokusili vypracovat koncept, jak by se dalo zabránit další genocidě. Pracovali s oběťmi bosenské války, s oběťmi Myanmaru, Libanonu. Mezi posledními, s nimiž pracovali, jsou veteráni armády a policie Jihoafrické republiky, kteří se dopouštěli násilí na jiných.

„První krok k uzdravení je přiznat si, co se přihodilo a jak tě to pořád trápí. Když říkáš: nenávidím, jsem z toho špatný a zahořklý, nemohu odpustit, mám k tomu své dobré důvody. Teprve když jsi schopný si toto přiznat, je uzdravení možné. Mnozí věřící reagují velice povrchně. Miluji Boha, miluji všechny lidi, všechno je v naprostém pořádku. Přitom ale jejich vlastní nenávist či zahořklost je v nich hluboce zakořeněna.

Zcela výjimečný příklad obrácení a usmíření udělal někdejší ministr pro veřejný pořádek Adrian Flock. Byl tváří apartheidního režimu, nařídil mnoho násilností, likvidaci konkrétních osob z opozičního hnutí ANC a církevních představitelů. V 90. letech, když iniciativa Desmonda Tutu za pravdu a usmíření řešila konkrétní případy, veřejně přiznal svou vinu a dostal tak jen podmíněný trest a nemusel nastoupit do vězení. Od té doby jezdí dnes 83letý Adrian Flock do chudých čtvrtí černého obyvatelstva, kde rozděluje jídlo. Ve svém domě ubytovává několik bezdomovců a chudých osob. Některým ze svých obětí s pokorou umýval nohy. Nohy umýval také knězi Michaelovi Lapsleymu. Příběh Adriana Flocka ukazuje, že přiznání viny znamená také přiznání odpovědnosti. Při vyslovení upřímné prosby o odpuštění je nutná také snaha o nalezení nějaké formy napravení viny.

Toto všechno ale nesmí dělat dojem, že dnes, 30 let po skončení apartheidu, je JAR dokonalou demokratickou zemí. Michael Lapsley takto zakončuje svůj rozhovor:

„Žel, ještě 30 let po skončení toho hrozného režimu jsme nejvíce rozdělenou společností na světě. Snaha o nalezení pravdy a usmíření nemůže být jednoduše dokonána, protože jsou zde hrozné rozdíly mezi lidmi. Existuje souvislost mezi politickými, sociologicko-ekonomickými, psychologickými, emocionálními a duchovními úrovněmi. JAR chybí skutečná transformace. Honba za majetkem, penězi a osobními výhodami ve společnosti, všudypřítomná korupce elit, ještě k tomu koronová pandemie znemožňují skutečné usmíření. To vše zmnohonásobilo zklamání lidu. V určitém smyslu to připomíná boj mezi dobrem a zlem. Zvítězí ti, kteří jsou zkorumpovaní, anebo ti, kterým jde o morální hodnoty? Rozhodující je i otázka morálky. A tato otázka je spojena s ekonomickým aspektem, totiž jak zacházíme se všeobecným bohatstvím. Klíčem k uzdravení je znovunastolení respektu k člověku. Protože my všichni jsme děti Boží.“

Dle relace rádia Ö1, vysílané 10. července 2021 v relaci Logos - Glauben und Zweifel - (Víra a pochybnosti) v 19:05 hod zpracoval a z němčiny přeložil
Peter Žaloudek, Vídeň, 11. července 2021