Vánoce 2021

Pro křesťany jsou Vánoce svátky zdůrazňující spojení s množstvím biblických staro - i novozákonních textů, vypovídajících o naději. Narozením Ježíše Krista se rozsvítilo světlo naděje pro lidstvo, pro lepší člověčenství: „Lid, který žije v temnotě, spatří jasné světlo. Nad těmi, kteří dosud žili ve tmách, se rozzářilo světlo.“ (Iz 9, 1) „Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, přišlo na svět…a všem, kteří ho přijali, se dostalo moci stát se Božími dětmi…“ (Jan 1, 9 a 12).

Z biblických dějin víme, že mnozí si tato slova o naději, světle, o narození Ježíše vysvětlovali po svém. Jedni v něm viděli budoucího izraelského krále, který je osvobodí z područí římského císaře, jiní mocného panovníka, který porazí jejich nepřátele a nastolí blahobyt pro svůj lid. Bylo jen málo takových, kteří byli schopni ve světle víry vnímat Ježíšovo narození jako šanci pro budování lepší, spravedlivější společnosti. Příchod toho, který naučí žít lidi tak, aby se vlivem jeho příkladu stali lepšími i jiní. Jen málokteří viděli v jeho narození šanci zbavit se svých slabostí, svých zlých skutků, jako příchod toho, kdo je osvobodí od výčitek špatného svědomí, a také toho, kdo jim dá záruku života ve vnitřním pokoji, radosti a smíru se všemi i se sebou samým.

Teprve mnohem později, celé generace po Ježíšově narození, se lidé začali rozpomínat jaké to bylo, když byl Ježíš zde na zemi a mluvil o lásce, odpuštění, čistotě svědomí, o království nebeském… Dva tisíce let staré křesťanské zkušenosti dnes jasnou řečí vypovídají nesčetnými důkazy o tom, jak zásadně jeho učení změnilo pohled na život: že člověk může být šťastný, přestože nežije v blahobytu, vnitřně spokojený, vyrovnaný a usmířený, třebaže žije v nesvobodě a pronásledování, dokonce i tehdy, stojí-li na prahu smrti, když ho klátí a sežírá nevyléčitelná nemoc. Těžko pochopitelná jsou Ježíšova slova: „Přišel jsem na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nebyl ve tmě…“ (Jan 12,46), „Pojďte ke mně všichni, kteří se namáháte a jste obtíženi, a já vám dám odpočinout, Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, protože jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinek svým duším. Mé jho je totiž lahodné a mé břemeno je lehké…“ (Mt 11, 29-30). Ale ten, kdo jednou procitne a pochopí jejich smysl, vnitřně se s nimi ztotožní, pak vykročí na zcela jinou cestu, než kterou kráčí většina lidí. Je to cesta, na které je sice mnoho úskalí, ale víra v Boha dodává zvláštní vnitřní sílu, odvahu, klid a dalekosáhlý, téměř vizionářský pohled dopředu…

Bible, křesťanství, ale také egoizmus a touha po moci

V dějinách nalezneme obrovské množství konkrétních lidí, kteří se nechali tou či jinou větou z Ježíšova učení inspirovat. Ať to byli objevitelé jiných kontinentů, revolucionáři měnící systémy, aktivisté, angažující se v ochraně přírody, zvířat, či v jiných bohumilých oblastech. Mnohým z těchto lidí nelze vyčítat ani bezbožnost, ani nedostatek upřímnosti. Ovšem když si někdo z kontextu obsáhlého celku vybere jen jednu partikulární myšlenku, může  to být i velké riziko, že nepochopil celek.

Je známá skutečnost, že nacističtí vojáci nosili na svých opascích heslo Gott mit uns, tj. Bůh je s námi. Ve své chorobné a falešné představě, že slepou službou Hitlerovi bojují za dobrou věc, se dopouštěli násilí a zločinů proti lidskosti, které snad ani nemají v celých dějinách lidstva obdoby. Tato zvrácená víra se stala předobrazem zla, které si postavily jako modlu na piedestal všechny další teroristické skupiny lidí, ať již motivované politickými činy, nebo fundamentalisticko-fanatickým náboženstvím. „Mysleli si, že konají ve spojení s Bohem, Bůh však s nimi nebyl,“ řekl během vzpomínkového setkáni obětí holocaustu v Bratislavě během své letošní návštěvy Slovenska papež František na adresu nacistů a všech jejich přisluhovačů.

Na druhé straně jsou ale dějiny bohaté i na příklady lidí, kteří nebyli ani objevitelé, ani revolucionáři, ani významní aktivisté, ale přesto se o nich dnes mluví jako o osobnostech typu „alter Christus“ - druhý Kristus, když svým životem potvrdili věrnost Ježíšovu učení. Zářným příkladem je sv. František z Assisi, kterého ctí snad každý člověk na světě bez ohledu na to, v jaké zemi žije a jaké náboženství vyznává.

Je nesporné, že Ježíš se stal zlomovou osobností v dějinách lidstva. A přesto, že mnozí v něho nevěří a nemíní ho následovat, tu a tam něco z jeho učení akceptují. Je nanejvýš bohumilé a krásné, když některý myslitel či politik, aniž by o sobě prohlašoval, že je věřícím křesťanem, občas svými slovy či nějakým činem dá najevo, že Ježíšovo učení mu je blízké, protože v sobě nese prvky odvěké, neměnné pravdy, jakési axiomy, o kterých se nediskutuje, kterým se věří, které se do posledních důsledků akceptují. Někdy mám dojem, že mnozí ateisté, či lidé, kteří o sobě říkají, že nejsou věřící, jsou mnohem blíže Bohu než takoví, kteří se za křesťany prohlašují. Připomíná mi to situaci z Bible, když chtěli Ježíšovi učedníci zakázat jiným mluvit o Bohu, protože se jednalo o lidi, kteří s nimi nechodili, neúčastnili se setkání s Ježíšem, nebyli jeho posluchači. A Ježíš jim oponoval poukazem, že ten, kdo není proti nim a jinými slovy vyznává totéž, je s nimi.

Zanechat stopu

Každý člověk zanechává po sobě nějakou stopu. Někdy je to stopa, šlépěj, do které jiní rádi vstoupí, jindy, žel, se těm stopám vyhýbají.

Koncem října letošního roku jsem se ve Vídni zúčastnil pohřbu stoletého vídeňského řeholního kněze z řádu kapucínů P. Odila, kterého jsem znal po dobu svého již téměř čtyřicetiletého pobytu v Rakousku. Poslední léta byl zdravotně hodně hendikepovaný, nesloužil mše, byl však pořád samostatný a pohyblivý, účastnil se modliteb a jiných akcí pořádaných v rámci kláštera. Když jsem šel na pohřeb, v duchu jsem uvažoval, jací lidé na jeho pohřeb přijdou a kolik jich bude. Všichni jeho vrstevníci již dávno zemřeli. Děti ani rodinu nikdy neměl, zemřela i většina jeho někdejších řeholních spolubratrů a lidí, kteří ho znali z dob, kdy ještě působil jako kněz. K mému překvapení přišla asi stovka lidí, mezi nimi i pětičlenný sbor mladých lidí s kytarou ze zcela jiného města, tak kolem dvacítky. Všiml jsem si, že po pohřbu přistoupil ke skupině těchto zpěváků jeden starý pán, mohlo mu být 70-80 let, aby jim poděkoval. Zaujalo mě, co jim řekl: „Když jsem byl ve vašem věku, zpíval jsem se skupinkou přátel na mších. Tenkrát nás k tomu motivoval P. Odilo. Rádi jsme chodili na jeho mše. Byl velice lidský, skvělý řečník, osobnost, navíc uměl hezky zpívat. Často přišel po mši, aby si s námi zazpíval a někdy jsme dlouho debatovali o všem možném. Dodnes mám na to krásné vzpomínky a děkuji, že jsem to tehdy osobně zažil.“

Po pohřbu jsem se zúčastnil karu. Proti mně seděl sympatický pán, hádám tak kolem šedesátky. Částečně ze zvědavosti, ale hlavně z upřímného zájmu jsem se ho zeptal, v jakém vztahu k P. Odilovi byl. Usmál se a vyprávěl mi zajímavou a hezkou osobní vzpomínku. Před téměř 40 lety začal učit na gymnáziu v Leobenu poblíž Grazu dějepis a matematiku. Učitelem chtěl být již jako školák. Teď měl konečně možnost působit jako učitel, ale nedařilo se mu. Třídu, která mu byla přidělena, považoval za náročnou, měl dojem, že studenti ho „neberou“. Po nějakém čase to řekl řediteli gymnázia s prosbou, jestli by mu nepřidělil jinou třídu. Ředitel se podivil. Sám v některých třídách učil a nezdálo se mu, že právě tato třída je smečkou nezvladatelných grázlů. Po rozmluvě s ředitelem se dotyčný kantor rozhodl změnit taktiku a působit v této třídě i nadále. Cítil ale, že mu to stále nejde. Už mu bylo trapné chodit za ředitelem a začal uvažovat o tom, že učitelství nechá, že to asi není pro něho. Než ale se vším praštil, obrátil se na P. Odila, který na této škole učil náboženství a zdál se být jako kněz velice oblíbený. Koneckonců byl sympatický i jemu samému. P. Odilo tu třídu znal, a kupodivu neměl pocit, že jsou studenti nezvládnutelní. Nabídl dotyčnému kantorovi, že pokud chce, může se s ním zúčastnit vyučování. Domluvili si téma, ke kterému oba měli co říct, aby to nevypadalo divně, že jsou dva. Učitel si všímal chování P. Odila i reakce studentů. Uvědomil si, jak obrovský respekt P. Odilo u studentů má, ačkoliv nedělal nic výjimečného, byl jen maximálně soustředěný, upřímný, a studenti cítili, že je tu opravdu jen pro ně: „To byla pro mne tak obrovská lekce! Nehrát před studenty divadlo, být jedním z nich, brát je vážně. To změnilo můj pohled na mou práci. Na škole jsem zůstal, třídu jsem si ponechal, a dodnes jsem P. Odilovi vděčný, že mi tenkrát ukázal správnou cestu pro můj život…“

V rakouském katolickém týdeníku čtu rozhovor s Heinim Staudingerem, výrobcem známých bot „Waldviertler Schuhe“. (Více o této obuvi na internetu). V roce 1994 převzal totálně zadluženou firmu těsně před bankrotem. Svým pracovním nasazením, vizí a způsobem myšlení firmu nejenže zachránil před bankrotem, ale povznesl ji mezi nejlépe prosperující. Obuv se těší obrovské oblibě nejenom v Rakousku, ale i v mnoha zemích Evropy. Na otázku redaktora, co mu dodávalo sílu uvěřit, že se mu podaří výrobu obnovit, zachránit spoustu pracovních míst a zabránit propouštění lidí, odpověděl: „Václav Havel kdysi řekl: Naděje není jistota, že něco se povede. Naděje je jistota, že něco má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne…“ (Kirchen Zeitung Nr. 44, 4. listopad 2021, str. 5)

Zaměření na podstatu

Vánoce si všichni spojujeme se vzpomínkami na dětství, harmonickou idylku kolem vánočního stromku. Z těchto vzpomínek žijeme a rádi bychom alespoň něco vytáhli z prachu zapomnění do dnešní reality. Ta ale bývá mnohokrát krutá. Stále častěji jsme svědky toho, jak lidé, a nejenom ti staří, Vánoce emocionálně nezvládají. Jedni jsou osamocení, jejich rodinní příslušníci, pokud nějací byli, se rozprchli do světa, mnozí už zemřeli, a ti mladší potřebují „action“ - dárky, oslavy, protože jiné Vánoce - Vánoce ve smyslu duchovního obsahu - neznají. Již tato situace vycházející z neznalosti duchovní podstaty Vánoc je sama o sobě tristní. A když k tomu přidáme pandemii, klimatické změny, uprchlickou krizi - a s tím vším je dnes konfrontován každý z nás - kde pak hledat smysl Vánoc? Jak je slavit? Má to ještě vůbec smysl, mluvit a psát o Vánocich, o jejich symbolice?

Ježíšův život, všechno, co učil, lze přijmout, či ignorovat. Rozpomínání na něho je ale pro mnohé, i pro mne, skutečná cesta. Jinou, lepší cestu neznám. Vedla mne ve všech mých osobních, zdravotních a jiných krizích a vede mne nadále i teď, uprostřed všech těch zmatků - nesčetných názorů -  téměř pomatenosti a  všech celosvětových krizí, které mají dopad na život i zde, kde žiji. A na konci svého života bych byl rád, aby o mně, podobně jako o P. Odilovi, mohlo být řečeno: Narození Ježíše Krista bylo pro Petra Žaloudka obrovskou, celoživotní nadějí…

Peter Žaloudek, Vídeň, k Vánocům 2021