Velikonoce 2022

O mniších, řeholnících či kněžích koluje spousta vtipů. Mnohé jsou vytržené z kontextu, vymyšlené, ale mnohé jsou také zrcadlem skutečných událostí. Při mých častých návštěvách vídeňských kapucínů, se kterými mám velice blízké vztahy již 40 let, se občas dovím něco, co stojí za zamyšlení. V jednom mně dobře známém rakouském klášteře žil řádový bratr (lokalitu kláštera i jméno bratra si s dovolením ponechám pro sebe), který byl ke konci života velikým přítelem alkoholu. Jelikož byl ale už starý, měl cukrovku a různé jiné nemoci, stačila jen trocha vína a muž byl mimo sebe. Jednou večer znaven vínem upadl v pokoji těsně před svou postelí na zem a nebyl schopen vlastní silou povstat a ulehnout na lůžko. A tak nejdříve hlasitě, pak už tišeji křičel: Hilfe! - Pomoc! Spolubratr bydlící v protějším pokoji, který mi o tom nedávno vyprávěl, slyšel, jak ten nebožák volá o pomoc, ale jelikož takové situace již dobře znal a musel zrovna dokončit jakousi rozdělanou práci, nespěchal s rychlou pomocí. Jiný, postarší bratr, který také trpěl různými neduhy a chodit mohl jen za pomoci rolátoru (čtyřkolečkového vozíku), byl zrovna na chodbě, a tak se pomalu ke dveřím pokoje postiženého bratra došoural a zvolal mocným hlasem: „Dnes je Velký pátek, začínají Velikonoce, je půst od jídla i alkoholu, vezmi si růženec a modli se.“

Tento příběh je směsí úsměvného humoru, ale, žel, také smutku a je v něm hodně realismu. Mniši jsou lidé z masa a kostí, tak jako každý jiný člověk. Mají své dobré, ale taky špatné vlastnosti. I oni podléhají nemocím a zlozvykům. Zvykli jsme si pohlížet na duchovní osoby, řeholníky či kněze, jako na lidi zcela výjimečné, vytržené z běžného, fádního, či dokonce hříšného života, jako by to byli snad již nadlidé, nadpozemské bytosti. Ale tak tomu nikdy nebylo a není. Být řeholníkem vůbec neznamená být jen tím samotným faktem lepším člověkem než jiní. Kněžský či řeholní způsob žití je životní cesta, v níž se klade důraz na určité věci, určitý způsob chování, mluvy a myšlení. Člověk, který se pro tuto cestu rozhodl, se tak jaksi automaticky stává zajímavým a přitažlivým pro lidi, kteří žijí jinak, zapojeni do pracovního koloběhu, pečující zodpovědně o děti a rodinu, a tím jsou zase zajímaví pro řeholníky či kněze. Je to prostě život!

Všichni jsme během života na jedné velké lodi. Všichni se neustále vyvíjíme, rozvíjíme směrem k toleranci vůči našemu okolí, máme možnost učit se od ostatních a vyhýbat se skutkům a vyjadřování, které nám na jiných vadí nebo jsou nám nesympatické. To je záležitost každého jedince, společnosti, a také církve. V církvi, směsi všeho lidského, dobrého i špatného, ale také „místě“ tolerance, odpuštění, „ovzduší“ pro budování lepší společnosti, církvi, kde dostane člověk možnost učit se být lepším. Člověk totiž není sestaven jen z oněch kostí a masa. Člověk je také bytost duchovní, protože je dílem Božím, ba co víc, je dítětem Božím. A ovšem i směsí výchovy, nabytého vzdělání a zkušeností, které jej během života formují. Hlavně vlivem rodičů, jejich příkladem, tím, co do svých dětí vdechují. A církev je lépe řečeno měla by být místem, kde jsme jakoby žáky ve škole Ježíše Krista. Toho Ježíše, který na jedné straně nesklonil hlavu před mocnými či uzurpátory moci, ale i toho Ježíše, který řekl: nechte ke mně přijít maličké, protože jim patří nebeské království. Ježíše, který přijal veškerá falešná obvinění, nespravedlivé, násilné utrpení, protože nás chtěl nejenom vykoupit z hříchu, ale také nám dát příklad, ukázat cestu pokorného sebeodevzdání Bohu a v této duchovní návaznosti s Bohem kráčet dál v tomto bolavém, nespravedlivém a někdy krutém světě.

Velikonoce jsou vyvrcholením, něco jako maturitou či závěrečnými státnicemi před vstupem do života. Velikonoce jsou symbolem vzkříšení v duchovním smyslu, a opravdového duchovního znovuzrození. Je třeba učit se dívat na život, na bolest, na utrpení, na to všechno, co život přináší, jiným pohledem, pohledem víry. V tomto úhlu pohledu má totiž život, jakkoliv může být těžký, smysl a své opodstatnění. Můj oblíbený kanadský zpívající básník Leonard Cohen v písni Anthem na sklonku života napsal: „There is a crack, a crack in everything, that’s how the light gets in...“ (Vždy existuje nějaká škvíra, ano škvíra ve všem, kterou proniká světlo). Zkusme se ponořit do tajemství velikonoční symboliky a snad se pak i v nás kdesi otevře malá škvíra, kterou do temna duše vnikne paprsek světla a naděje. Škvíra, skrze kterou nás oslní Ježíš Kristus. Spolu s ním pak projdeme životem a vším, co přináší.

Radostné Velikonoce

Petr Žaloudek, Vídeň, březen 2022