Z posledního rozloučení s Helenou Kochovou

Drazí přítomní, bratři a sestry!

Sešli jsme se dnes, abychom se rozloučili s ženou, jejíž odchod jistě zanechá prázdné místo v srdci mnohým z nás. S Helenou Kochovou, milující manželkou, maminkou, sestrou, babičkou, prababičkou a tetou. Navždy si ji budeme pamatovat jako usměvavou skromnou ženu s velkým srdcem, vždy připravenou pomoci ostatním lidem, které často stavěla na první místo.

Helena Kochová se narodila 11. února 1943 v Uherském Hradišti. Své dětství a mládí prožila spolu s rodiči a mladším bratrem Pavlem v Hodoníně. Život jejich rodiny v období komunismu nebyl jednoduchý. Museli se vyrovnat s mnoha těžkostmi, které na ně tehdejší režim uvalil, zejména s nespravedlivým uvězněním tatínka z politických důvodů v roce 1950. Ale i v těchto nelehkých časech byla schopna hledat a najít v životě štěstí.

Po ukončení studia na Jedenáctileté střední škole v Hodoníně nastoupila v roce 1960 na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně (předtím a dnes opět Masarykovu univerzitu v Brně), kde na Přírodovědecké fakultě vystudovala fyziku. Během studií se seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Kochem. Sňatek uzavřeli v roce 1965 a jejich láska byla završena narozením jejich milované dcery Pavlíny. Helena Kochová pracovala celý život v národním podniku Geofyzika Brno, kde byla oblíbenou kolegyní svých spolupracovníků.

Velmi ráda cestovala především se svým manželem, ale i širší rodinou či s kamarády, hlavně po české a slovenské krajině, navštívila i mnoho koutů Evropy. Ze všeho nejraději však trávila svůj volný čas na chatě v Radějově u Strážnice, v kraji svého srdce - na Moravském Slovácku.

Naše sestra Helena se stala tmelícím prvkem několika rodinných generací, počínaje už svými rodiči. Kvůli tatínkově nemoci odešla do předčasného důchodu a obětavě o něho pečovala až do jeho vysokého věku. Svému manželovi byla pevnou oporou během celého společného života. Markantně se to projevilo v těžkém období počínající husákovské normalizace, kdy dostal výpověď ze svého zaměstnání učitele matematiky a deskriptivní geometrie na tehdejší VAAZ kvůli tomu, že vstup vojsk Varšavské smlouvy do naší republiky stále považoval za okupaci a nikoliv za bratrskou pomoc. Všemožně také pomáhala rozrůstající se rodině své dcery Pavlíny a zetě Libora. Společně s nimi se pak mohla radovat postupně ze čtyř vnoučat, kterým věnovala spoustu svého času, práce a lásky. Na sklonku života se dočkala i tří pravnoučat.

Byla také důležitým článkem našeho farního společenství. Účastnila se mnoha dobročinných aktivit, vyučovala náboženství, vedla Tříkrálovou sbírku v obci, zaštiťovala projekt Adopce na dálku. Dopsala farní kroniku za dlouhé období, kdy se o ni nikdo nestaral, účastnila se společenství modliteb matek a mnoho let se podílela na úklidu tohoto kostela. V roce 2006 podnikla s manželem pouť do Svaté země, aby poznali místa, po nichž kdysi kráčel Pán Ježíš. Následně uskutečnili také pouť po stopách apoštola sv. Pavla. Z úcty ke sv. Cyrilu a Metodějovi se stala nadšenou velehradskou poutnicí. Čtyřikrát se zúčastnila vícedenní pěší pouti z Ratíškovic na Velehrad a zaslouženě získala velehradský poutnický kříž, který se jí stává doprovodem i na cestě poslední. Ráda navštěvovala mariánská poutní místa, především svatý Hostýn. Tam v dětství často jezdívala s maminkou, aby se k Panně Marii modlili za propuštění tatínka z vězení.

Před deseti lety její život postihla vážná nemoc. V této těžké době projevila obdivuhodnou vnitřní sílu a bojovnost. Díky této vlastnosti a obětavé péči svého manžela i odborné a obětavé pomoci mnoha lékařů a zdravotní sestry Hanky Kozlové dokázala překonat mnoho těžkých úskalí, které jí nemoc připravila. Přestože se mohla pohybovat jen pomocí berlí a invalidního vozíku, dál se účastnila rodinných i společenských akcí a radovala se ze všeho pěkného, co jí život přinesl. Se skupinou svých spolužaček z Hodonína a blízkými kamarády z fakulty, i dalšími přáteli, zůstávala v úzkém pravidelném kontaktu formou osobních setkání. S řadou dalších byla ve spojení díky svému oblíbenému tabletu, který pro ni byl i spojnicí se vším okolním děním ve světě vč. aktuálního dění v politice a ve společnosti, o které se stále živě zajímala.

Pevným bodem jejího života byla víra v Boha, která jí přinášela posilu v radostných i těžkých chvílích, zejména v době nemoci. Byla pravidelnou každodenní čtenářkou Božího slova, přitom se systematicky řídila liturgickým rozpisem veršů.

Boží milosrdenství se na naší sestře Heleně projevilo tím, že jí bylo dopřáno prožít poslední chvíle v kruhu svých nejbližších a odejít z tohoto světa v tichosti posilněna všemi svátostmi, které jí na její přání udělil v předvečer úmrtí pan farář.

My všichni děkujeme Bohu za dar života naší sestry Heleny a pevně věříme, že ji Bůh přivítal na věčnosti s otevřenou náručí.

Pavlína (dcera), Barbora a Anna (vnučky), četl otec Ludvík při zádušní mši sv. 22. ledna 2022 (pro otištění v Oříku mírně upraveno).

P. S.: Poděkování

Vážení přátelé, dovolte, abych využil této příležitosti a poděkoval vám, kteří jste se přišli rozloučit s mou zemřelou manželkou na její poslední cestě. Přišlo vás opravdu hodně. Mnoho lidí z blízka i z daleka také zaslalo naší rodině upřímná slova soustrasti. Byla to slova útěchy i posilujícího povzbuzení. Ze všech bylo patrné, že jste měli Helenku rádi a že vás její odchod zarmoutil. Vzhledem k vašemu velkému počtu nemůžu odpovídat jednotlivě. Proto za jakkoliv vyjádřenou vaši účast na naší bolesti vám upřímně jménem celé rodiny děkuji touto cestou. Pokud na ni vzpomenete, čiňte to spolu s námi modlitbou. Jiří Koch.