Volání...

Telefon zvoní, znovu a znovu. Tentokrát již asi po páté během jednoho dne, ze stejného, známého čísla. Den za dnem, vždy znovu a znovu. Co to má znamenat, říkám si, snad zkoušku mé trpělivosti? A tak se o ni snažím, někdy víc, někdy míň.

Pak, jako když utne. Telefon nezvoní a na mé volání se nikdo neozývá. Na druhé straně slyším pouhé vyzvánění. Najednou není, kdo by se ozval. Přijela „rychlá“ a odjela směr - nemocnice. Byt osiřel a v něm i pevná telefonní linka. Jakékoliv spojení, kontakt - vše ustalo. Je doba covidová, tedy zákaz návštěv v nemocnici. Uběhl konec listopadu, celá doba adventní i vánoční. Stav nemocné byl velmi vážný. Chvíli se zlepšoval, pak znovu zhoršoval. Podařilo se mi nemocnou navštívit v době, kdy se její stav částečně zlepšil. Další týden to již možné nebylo pro zhoršení jejího stavu a přeložení na jiné oddělení. Veškerá snaha lékařů a obětavých zdravotních sester dokázala život prodloužit o tři měsíce. Jaká tíha osamělosti, neustálé volání, volání po blízkosti člověka, touha slyšet, mluvit, naslouchat. Chyběla blízkost člověka, který by dokázal naslouchat srdci, které přetékalo strachem a obavou ze samoty. V nemocnici už telefon nemocná neměla. Měla však kolem sebe obětavé lékaře a zdravotníky. S několika málo přáteli jsme s ní byli spojeni modlitbou. Nebyla sama. Poznala jsem, že modlitba nám umožňuje spojení s Bohem a skrze něj i s lidmi. Věřím, že nebyla sama, ani když nadešel čas jejího odchodu. Zemřela asi tři hodiny poté, co jsem odešla od nemocničního lůžka. Až se nám bude zdát, že nás někdo neustále obtěžuje svým častým voláním, zkusme se zamyslet, jestli toto volání není zrovna voláním podobným. Voláním po blízkosti člověka. Buďme vnímaví a trpěliví, ať dokážeme být nablízku těm, kteří nás potřebují. Vždyť nejen chlebem živ je člověk!