Co jsem prožíval, byť jen snově, o letošním svátku sv. Anny

Ten den v úterý 26. července dopoledne pršelo, tak jsem dělal nějaké věci doma pod střechou, potom začal s přípravou oběda a v pravé poledne jsem mohl zasednout k jídlu. Končil jsem, když právě začalo prosvítat sluníčko. Ven se mi ale nechtělo, protože tam stejně bylo všechno promoklé. Tak jsem „na chvíli“ zalehl, abych příznivější dobu vyčkal v pohodlnější poloze. 

Ale má mysl asi, bez ohledu na pohodovou odevzdanost těla, účinkovala dál. Náhle jsem si uvědomil, že své jmeniny má dnes i dávno zemřelá Anna Vybíralová, má tchýně, maminka mé docela nedávno zemřelé manželky Helenky. A uviděl jsem scénu v nebi, jak Helenka utíká ke své mamince, aby jí přála. Ale nebyla sama, kolem oslavenkyně babičky Aničky se už tísnila velká skupina gratulantů. Byl tam samozřejmě její manžel děda-praděda Karel, její maminka a tatínek, taky teta Růžka s Tonečkem, bratr Jožka Štica s tetou Máňou a velká řada lidí, které jsem ani neznal. Dokonce i ty známé jsem poznával jen velmi obtížně, protože všichni byli mladí. Takže o těch, které jsem poznal při dávném pozemském setkání jako seniory, mě museli ti ostatní známí prozradit, o koho se vlastně jedná. Byla tam i Anula Slámka, také jubilantka, kterou jsem znal i za mlada, takže jsem ji poznal hned, stejně jako její maminku tetu Elu a bratra Fanoše Slámu. Ale s jejich tatínkem jsem měl menší problém, protože jsem se s ním setkal až jako se starším mužem a stýkali jsme se málo. Největší radost měla babička Anička, když se k ní tou bariérou gratulantů prodrala její dceruška Helenka. Padly si kolem krku a dlouho tak zůstaly v objetí. Bylo tam docela hlučno, protože každý chtěl říct Anně Vybíralové něco pěkného, takže, co si říkaly, jsem neslyšel. 

Pak se ujal slova její manžel Karel a snažil se pozornost obrátit trochu jinam. V podstatě navrhl, aby šli všichni společně popřát té nejváženější Anně, která se mezi nimi na nebesích nachází - sv. Anně, mamince Panny Marie, Matky Boží a babičce Pána Ježíše. Když tam dorazili, oněměli úžasem. Se sv. Annou tam byl samozřejmě její manžel sv. Jáchym, ale i řada dalších světců, hlavně těch, kteří v těchto dnech mají svátek - sv. Maří Magdaléna, sv. Brigita, sv. Libor, sv. Kristýnka Panna, sv. Jakub a mnoho dalších, apoštolové, evangelisté, proroci. Přední místo u křesla sv. Anny zaujímala její dcera Panna Maria Královna nebes a její vnuk Pán Ježíš. Sv. Anna byla přešťastná, i sv. Jáchym. Pán Ježíš zářil oslnivou až stříbrnou bělobou, měl červenou šerpu přes prsa. Byl veselý, s každým se dal do řeči, jednu chvíli vzal i kytaru a své babičce sv. Anně zazpíval jednu či dvě písničky. A to byla chvíle pro dědu Karla a jeho švagra Jožku Šticu, známé a velmi dobré zpěváky už tady na zemi. Chytli se kolem ramen a zpívali krásné a vznosné slovácké písničky. Z plna plic a k nim se přidávali i ostatní, jako by všichni pocházeli z Moravského Slovácka. 

Také jsem si všiml svého křestního patrona sv. Jiří. Samozřejmě byl bez koně, ale kopí měl pořád u sebe. Čas od času jím bodl do mraků pod sebou a v nich se objevila menší či větší díra, kterou prosvítalo slunce až na zem. A taky bylo občas vidět něco z krajiny, či dokonce ze zastavěných lidských sídel. 

Právě v nejlepším se na mne obrátila moje milovaná Helenka: Taťko, ty si tady hnípáš v posteli a ještě jsi nepřál k jmeninám naší vnučce Aničce, ani ostatním milým děvčatům, které se pyšní tímto krásným svatým jménem. Rychle vstaň a dej se do toho. Aničku pozdravuj i ode mne, také Anulku Šticovou, Aničku Přikrylovou, Aničku Vetrákovou, Aničku Žaloudkovou (i když si říká Hanka) a všechny další, které jsme společně měli rádi a se kterými jsme se stýkali. 

No a díky tomuto Helenčinému pokynu jsem se probral, uvařil si kávu a sedl k počítači, abych rozeslal ta přáníčka. Ten nebeský mejdan jistě pokračuje dál beze mne jako diváka, ale aspoň jsem byl „svědkem“, že i v nebi se umí veselit a že má cenu se tam těšit.