K Boží slávě

Řeč p. faráře při děkovné mši sv. za život a dílo Zdeňka Pololáníka 

V této době čteme o nedělích z 6. kap. evangelia sv. Jana na pokračování Ježíšovu tzv. eucharistickou řeč. Pan Pololáník byl eucharistickým člověkem. Neustále (a v posledních dnech ještě víc) toužil po sv. přijímání. Pokud to bylo možné, každý den přistupoval ke sv. přijímání. 

Bůh mu dopřál tu milost, že mu i v posledních dnech jeho života zachoval jasnou mysl. A tak pár dní před smrtí, když jsem mu podal sv. přijímání a chystal se odejít, Jarmila, jeho manželka, se ho zeptala: Má přijít p. farář i zítra? A on odpověděl duchaplně: Už teď se na to těším! Těšil se na Ježíše, na Boží posilu, na pokrm k věčnému životu. 

Člověk se často setkává s lidmi, kteří jsou křesťany, a taky se věnují umění. Anebo s lidmi, umělci, kteří taky kromě toho věří v Ježíše. Pan Zdeněk Pololáník nebyl to, a kromě toho ani ono. On spojoval vjedno svou křesťanskou víru i svou uměleckou tvorbu. 

Na jeho parte jsou na místě citátu jen dvě slova: Deo gratias. Z Boha čerpal pro svou tvorbu a za všechno mu děkoval, za každou věc, za každou notu i každou skladbu: Deo gratias! 

My kněží někdy slýcháváme, jak si manželé navzájem na sebe třeba i trochu stěžují. Ale nikdy se mi nestalo, že by si manželka na svého muže postěžovala: No, on se stále modlí! P. Pololáník se stále modlil, stále Bohu za všechno děkoval, hodně se modlil růženec, a u Pána i u Panny Marie čerpal sílu pro svůj život i pro svou tvorbu. 

Když jeho nejbližší vytvářeli parte a přemýšleli o větě z Písma, která by tam mohla být (nakonec ale zůstalo jen ono Deo gratias), tak taky padla (z úst syna Petra) věta z Písma: „Co jsem napsal, napsal jsem“ (J 19,22). V evangeliu ji říká Pilát, který se jednou, konečně, ale pozdě, vzepřel vůli nepřátel Ježíše. Ale tato věta taky krásně charakterizuje život našeho drahého. 

On absolutně nestál o slávu, davy nebo potlesk. Nerad vystupoval, nerad se ukazoval. Ne proto, že by se bál, že by nemohl pronést pár slov (mluvit mu nedělalo problém). On ale chtěl být především skladatelem hudby k Boží slávě. Jeho dílo je to, co mluví! To, co napsal, je tím podstatným. Právě tím plnil své poslání na světě. 

Zdeněk Pololáník toužil po tom, aby se jeho hudba hrála, ne aby byl slavný, aby někde řečnil a ukazoval se. V tomto smyslu by řekl: Co jsem napsal, napsal jsem.

Ať je Bůh oslaven (taky skrze hraní hudby Zdeňka Pololáníka)! Bohu patří všechna chvála, čest a klanění!