OŘÍK, farní zpravodaj Ostrovačice, Říčany, Veverské Knínice, číslo 7 (28. 3. 2010)

Ježíši Kriste, slíbil jsi, že budeš vždycky s námi.
Vím, že s celým lidstvem stále jdeš cestami utrpení.

Na seznamu 38 nových národních kulturních památek (NKP) najdeme řadu církevních objektů a vzácných uměleckých děl. „Všechno jsou to památky mimořádného významu, žádná z nich není nějak vybočující,“ říká kunsthistorik Jan Royt a na otázku KT, kterou z nich přesto pokládá za největší perlu, dodává: „Pokud mám vybrat jednu, pak je to klášter Porta coeli v Předklášteří u Tišnova, protože jde o klenot ranně gotické architektury se vzácně dochovaným figurálním portálem.“

Převzato z Katolického týdeníku č. 8/2010

Na průčelí kostela v centru Prahy svítí zlatě slova z hymnu liturgie Svatého týdne: „Ave crux, spes unica!“ „Zdráv buď kříži, jediná naděje!“ A v druhém hymnu z téhož zdroje pak čteme: „Crux fidelis, inter omnes, arbor una mobilis! Nulla talem silva profert flore, fronde, germine.“ – „Kříži věrný, jediný ušlechtilý strome mezi všemi! Žádný les nepředčí takový strom květy, větvemi ani semeny.“

Podle legend už Panna Maria, apoštolové a první křesťané s úctou navštěvovali v Jeruzalémě místa, kde Pán Ježíš trpěl. Pravidlem se to stalo po křížových výpravách. Ve Svaté zemi se usídlili františkáni, kteří od poloviny 14. století mimo jiné organizovali dva druhy pobožností – „cestu pádů“ a „poslední cestu“ Pána Ježíše. Od roku 1458 je pak známa již jen jedna spojená pobožnost doprovázení Krista od Piláta na Golgotu – pod názvem křížová cesta. Poutníci tuto působivou pobožnost hluboce prožívali a dojmy si odnášeli do svých domovů. Již během 15.

Český kněz P. Petr Ovečka SJ. byl hlasatelem českého vysílání Vatikánského rozhlasu nejen pro Čechy ve vlasti, ale ve všech koutech světa. Psal a namlouval tyto pořady, psal a překládal zajímavé zprávy pro český katolický časopis. Byl zkušeným průvodcem poutníků, a to nejen českých.

Jeho zásluhou jsem se svou ženou navštívil i Vatikán, jeho zahrady, papežovo soukromé rozhlasové studio i Vatikánský rozhlas. Dostali jsme se  též na audienci k panu kardinálu Beranovi v české koleji Nepomucenu a odnášeli jsme si kromě jeho požehnání i hezký balík cenné náboženské literatury.

V našem  farním zpravodaji jsme několikrát uveřejnili básně od Josefa Veselého. I v tomto čísle můžete jednu číst hned na úvodních stránkách. Mnozí třeba ani nevědí, o koho vlastně jde. Právě na počátku tohoto roku umlkl hlas kněze, básníka a milého člověka.

Mons. Josef Veselý, papežský prelát a emeritní děkan opavský, po osmdesáti letech pozemského života odešel tam, kam směřoval „pomalu den co den … a hloubil tunel k věčnosti“.

Jaký byl život Mons. J. Veselého?

Jeho „putování vedlo přes hory Proměnění i přes údolí slz.“

V pravé poledne 13. února vešla ve známost vůle papeže Benedikta XVI. – na stolec svatého Vojtěcha usedne šestašedesátiletý dominikán Dominik Duka, dosavadní biskup královéhradecký.

Loňské Vánoce jsem se dvěma sestrami a švagrem strávila v Římě. Byli jsme tam na pozvání bratra Františka, který už 7. rokem pracuje jako zástupce ředitele české koleje Nepomucenum. Protože to bylo v době vánočních prázdnin, mohli jsme tam být bez problému ubytováni. Mělo to velkou výhodu, protože jsme se s Františkem, dalšími českými kněžími a řádovými sestrami mohli denně zúčastňovat společných ranních a večerních bohoslužeb v „domácí kapli“ a nemuseli se přezouvat ani do vycházkové obuvi.

Celý jeden rok probíhala příprava na biřmování, během které se biřmovanci téměř každý týden scházeli na faře a duchovně se vzdělávali. S biřmováním naše setkávání skončilo. Několik mladých z našich farností však nyní projevilo zájem o další setkávání a o vznik společenství mládeže, které v našich farnostech chybí. Byla by také škoda nevyužít možnosti fary, především nového farního centra. Proto se koncem února na faře sešlo několik mladých zájemců s panem farářem a zahájili tak pravidelné setkávání mládeže z Ostrovačic, Říčan a Veverských Knínic.

V sobotu 20. února dopoledne se ve farním centru v Ostrovačicích sešlo 35 farníků k postní duchovní obnově, aby se lépe připravili na Velikonoce, svátky oslavující utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Pána Ježíše.

Letošní postní duchovní obnova proběhla s P. Petrem Marečkem, který mezi námi před 13 lety působil za pana faráře Provazníka jako farní vikář. V současnosti jako docent vyučuje na CMTF UP v Olomouci.

V polovině letošního roku končí funkční období naší farní pastorační rady. I touto formou bych chtěl poděkovat jejím členům za obětavou službu farnosti během uplynulých pěti let, neboť tito lidé, třebaže mají spoustu povinností i těžkostí, jako každý jiný člověk, věnovali navíc svůj čas i síly právě farnosti.

O první neděli postní jsme byli seznámeni s pastýřským listem českých a moravských biskupů. Snad se nemýlím, pokud jsem jeho obsah pochopil především jako vyhlášení programu přípravy celé české církve na 1150. výročí příchodu soluňských bratří svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Tedy na výročí mise pro nás nejvzácnější, která našim předkům, a v důsledku toho i nám, přinesla víru, kulturu a vzdělanost. Časově je načrtnutý program v pastýřském listě rozvržen do zbývající části tohoto roku a na následujícího tříletí.

Nechce se ani věřit, že již desátým rokem se naše farnost Veverské Knínice, zastoupená ochotnými „maminkami“, podílí na programu Adopce na dálku® Arcidiecézní charity Praha.

Během uplynulých let se některé „maminky“ rozhodly svoji podporu ukončit, jiné nás podporují, jak doufáme, z nebeských výšin. Ale vždy se našly ochotné dobrovolnice, které ty předchozí zastoupily.

Výrobní družstvo Karat vzniklo 22. 10. 1945 v Brně. Od samého počátku až do současnosti patří Karat mezi největší výrobce zlatých a stříbrných šperků v České republice.

Mnohaleté zkušenosti spojené s tradiční zručností moravských zlatníků jsou zárukou trvalé kvality v oboru. Vedle tradiční ruční výroby šperků využíváme také nejmodernější výrobní metody a technologie.

Hodiny na věž říčanského kostela byly umístěny zřejmě již dávno před první světovou válkou. V jakém stavu byly a jak přesně ukazovaly čas, již dnes pochopitelně nevíme. Musely ale celá léta dobře sloužit – ukazovaly totiž čas, kterým se lidé ve vesnici řídili. Nic jiného totiž neměli. Rádio nebylo a hodinky obyčejní lidé také neměli.

Až do roku 1945 se musely hodiny denně ručně natahovat a seřizovat. Ten, kdo tuto práci vykonával, musel vždy vyšlapat 62 schodů k hodinám a ještě 10 schodů ke zvonům, které se také obsluhovaly ručně.