Zuzana Pospíšilová

V kalendáři jsem měla sobotní odpoledne před první neděli adventní vyhrazeno pro již tradiční setkání v Ostrovačicích na faře.

Každý rok se velice těším právě na dobu adventní, na dobu očekávání, na dobu zklidnění, na dobu úklidu a zdobení duše i domova. Letos poprvé jsem ale pořád nějak nemohla chytit slinu. Nastoupila jsem do práce a kolotoč se asi trošku více roztočil.

V rámci úspory času jsem přemýšlela, zda nemám udělat věnečky doma po večerech a sobotní odpoledne tím pádem trávit úklidem. Místo toho jsem se vydala na faru. Proč?

Milý Bože,

Pár dní před naší poutí nás otec Ludvík překvapil zprávou, že v neděli 23. 6. za námi do Říčan přijede biskup Pavel Posád. Byl to jeden z milých dárků k našemu letošnímu významnému výročí říčanského kostela.

Biskup Pavel přijel na odpolední požehnání. Hned, když vkročil do kostela, nás objal svojí srdečností a laskavostí. Bylo vidět a slyšet, že to není žádný „suchar“. Vše proběhlo podle plánu, biskup Pavel nám přítomným udělil požehnání, a aby s námi navázal kontakt, dal nám možnost jedné otázky. Nastala chvíle ticha a já čekala, kdo si dodá odvahy a zeptá se.

Nedávné prezidentské volby jsem prožívala, tak jako spoustu pro mě podstatných událostí, docela intenzivně. Po prvním kole voleb jsem měla velice dobrý pocit a hodně jsem věřila, že to bude dobré. Ještě v prvním týdnu po nich jsem se vezla na radostné vlně. V průběhu druhého týdne se však začaly objevovat na slunečné obloze první mráčky – jednou jsem věřila docela pevně, podruhé už to bylo míň. Nakonec jsem však přijala myšlenku, že ať to dopadne jakkoliv, musím respektovat volbu většiny.  Jenže…

Doba dovolených je již za námi, já se přesto ještě ohlédnu za krásnými měsíci červencem a srpnem, za dobou prázdnin, odpočinku, chvil strávených s našimi nejbližšími.

Každý si pod pojmem dovolená či prázdniny představí něco jiného. Pro někoho jsou to chvíle plné slunce a nicnedělání, doba výletů, druzí intenzivněji vidí svá vnoučata, pro pracující rodiče velká starost, kam „upíchnout“ své děti. Pro mě, maminku tří malých dětí, je to doba, kdy je nás často plný dům, doba společného cestování – krásného, ale také náročného.

Nedávno se mi dostalo do rukou přání, na něm byla fotka člověka, k ní přikreslena křídla a pod tím napsáno: „TOHLE JE MŮJ ANDĚL NA ZEMI“. Bylo to jakési vyznání a pocta blízkému příteli. V té chvíli jsem začala uvažovat o andělech na zemi. Jak vypadají, co dělají, jestli existují. A když ano, zda bych takového anděla vůbec poznala.

Podle mě je anděl bytost, která nás chrání, bdí nad námi, důvěřujeme jí, nebojíme se jí svěřit. O andělech asi málokdo z nás pochybuje, ale můžeme potkat takového anděla i na Zemi?

Advent je pro nás dobou očekávání příchodu Krista, dobou, kdy bychom se měli přibližovat k druhým. Měli bychom mít dostatečně otevřené ruce, srdce, oči, být druhým nablízku a nabídnout jim teplo našeho srdce.

Když jsme letos setkání připravovali, měli jsme na mysli právě toto. Vůbec nešlo o soutěž, ve které vyhraje majitel nejkrásnějšího adventního věnce. Chtěli jsme vytvořit společenství, ve kterém nám bude dobře a kde si společně připomeneme začátek nového církevního roku. Advent je přece dobou setkávání, klidu, dobou, kdy si uděláme čas hlavně pro druhé.

Nedávno jsem měla možnost prožít večerní modlitbu s dětmi, které byly na táboře na faře. O ten zážitek se s vámi musím podělit.

Seděli jsme venku, všude byla tma, jen uprostřed stolu byla rozžatá svíce. Děvčata jedna po druhé vyslovila díky, poté prosbu a na závěr se svíce poslala dokola. Každý si ji mohl nechat u sebe pro osobní modlitbu.

Milé (nejenom) maminky na mateřské „dovolené“!

Určitě každá znáte ten každodenní kolotoč, který se s vámi roztáčí: vaření, praní, žehlení, nádobí, úklid, foukání na bolavá kolínka i srdíčka a znovu vaření, praní, žehlení… Já mám často pocit, že dělám pořád jen to samé a často hledám smysl těchto každodenních povinností, ale i starostí a radostí zároveň. A taky občas propadám panice a špatné náladě, když vidím to moje marné snažení (však znáte, co děti dokážou během volné chvilky)!

Jak si jistě vzpomínáte, v předvánočním čase připravily paní katechetky pro děti z náboženství nástěnku s vláčkem. Jak ubíhal advent, při každé mši sv. se na nástěnku připisovalo jméno stanice, kterou vláček projížděl, vpisovalo se tam téma příslušné homilie a vláček nakonec vjel do Betléma. Po skončení jsme se těch nejmenších zeptala: „Co se Vám nejvíce líbilo či nelíbilo na adventním vláčku?“ Zde jsou zaznamenané odpovědi:

Každý rok se sejde v Říčanech na kopci spousta malých, větších i největších „drakopouštěčů“ a společně si vychutnávají podzimní radovánky. Spousta z vás na drakiádě již někdy byla, proto asi nemá smysl ji popisovat.

Letos jsem si na ní všimla úplně něčeho jiného.

Možná, že jste již někdy slyšeli, že v naší farnosti funguje modlitební společenství. Pokud by Vás zajímalo, co to takové „spolčo“ je, čtěte dál.

Na začátku toho všeho stála Irena. Ta se do naší farnosti přistěhovala, a protože jí chyběla společná modlitba, dala se do práce. Osobně pozvala na první společenství několik farníků a také požádala otce Ludvíka, aby to vyhlásil ve všech 3 kostelích. A pak už jen čekala, jak to dopadne.