Peter Žaloudek

Netajím se tím, že psaní o významných křesťanských svátcích je pro mne v poslední době těžké. Každý svátek nese v sobě automaticky cosi radostného a pozitivního. Ale jak z těch svátků vyzvednout a přijmout to radostné, když vše kolem nás je v současné době spíše smutné? Válka na Ukrajině, válka v Izraeli a také hrozba postupujících klimatických změn, to vše je sice výzvou k nápravě, ale zároveň i reálnou hrozbou ztráty svobody, zdraví a možná i života.

Existují určité myšlenky, zásady, pravidla, výroky starých filozofů či zakladatelů velkých náboženství, které jsou věčné, pravdivé a platné v každé době, ať již máme jakýkoliv světový názor. Aniž bych teď měl v úmyslu dělat reklamu tomu či onomu velikánovi, rád bych na jeden takový výrok poukázal. Už hodně dlouho jsme totiž svědky samých smutných událostí, a zdá se, že nás to negativní a smutné již přesahuje. A přitom nedovedeme zaujmout stanovisko, či vytvořit si realistický názor. Omlouvám se předem všem těm, na koho tyto řádky zapůsobí jako morální imperativ.

Nebudete mi věřit, ale text k letošním Vánocům se mi psal strašně těžce...

Říká se: Jiný kraj, jiný mrav. Cestováním člověk poznává nejen jinou krajinu, architekturu a vůbec kulturu, jiné zvyky a mentalitu lidí, ale i sebe sama, díky konfrontaci s tím novým, jiným, co je někdy tak diametrálně odlišné od toho, na co byl zvyklý „doma“, ve svém prostředí. Cestování tak nejen obohacuje a rozšiřuje horizont poznání, ale - pokud je ochoten to připustit – dělá člověka jaksi automaticky pokornějším a vděčnějším.

Od publikování mé knihy o kolonii malomocných na ostrově Molokai uplynulo již 17 let. A toto historické a posvátné místo jsem nepřestával navštěvovat ani později, protože intenzivní osmiletá práce na knize z let 1997 až 2005 se vryla do mého života tak hluboce a bytostně, že dodnes, navzdory uplynulému času, cítím toto místo jako zdroj k načerpání energie, inspirace a duchovní posily. I když byla moje kniha již dávno dopsána, dozvídám se při každém dalším pobytu stále něco nového, co můj celkový dojem plynule rozšiřuje.

Velký český básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1984, na konci svého života v básni S Bohem napsal: „Poezie jde s vámi od počátku. Jako milování. Jako hlad, jako mor, jako válka… Někdy byly mé verše pošetilé, až hanba. Ale za to se neomlouvám. Věřím, že hledat krásná slova je lepší, než zabíjet a vraždit…“

Když jsem byl mladý kluk končící základní školu a začínající studovat na gymnáziu, honily se mi v hlavě, tak jako všem v tom věku, myšlenky na budoucí povolání. Převládala touha po kněžství. Zvítězila. Během dalších studií jsem měl velikou čest moci poznat tehdy již staršího řeholního kněze-kapucína, velikána v duchovní oblasti. Za komunismu zažil likvidaci klášterů, odsouzení k několikaletému žaláři ve vykonstruovaném procesu, po propuštění z vězení zákaz výkonu kněžské služby, aby prý nemohl ovlivňovat kázáním jiné lidi. Jediné, co mu v kostele povolili, bylo zpovídání.

Od raného dětství jsem až do smrti svých rodičů slýchával radu: „Když půjdeš k někomu na návštěvu, nezapomeň s sebou vzít nějaký malý dáreček, třeba jen malé jablko, bonbony, květinu, kávu, protože slušnost káže být štědrým a přátelským návštěvníkem…“.

Jedno indické přísloví říká: Bojují-li mezi sebou dva tygři, je to vždycky boj na život a na smrt: Jeden z nich zahyne a ten druhý, přeživší, bude nadosmrti zraněn a zmrzačen….

Mikulov je staré, historické město. Jeho dějiny tvořilo soužití tzv. sudetských Němců, Židů a Čechů. Druhá světová válka toto soužití drasticky ukončila. Nejprve, za protektorátu, Němci vyhnali, resp. zlikvidovali Židy, po prohrané válce bylo německé obyvatelstvo násilně odsunuto a pak, za komunistického Československa, sem bylo, tak jako v celém bývalém sudetoněmeckém pohraničí, přesídleno obyvatelstvo ze všech končin tehdejšího Československa, mnohdy až z Podkarpatské Rusi či východního Slovenska, přičemž značnou část nově přistěhovaných tvořilo romské etnikum.

O mniších, řeholnících či kněžích koluje spousta vtipů. Mnohé jsou vytržené z kontextu, vymyšlené, ale mnohé jsou také zrcadlem skutečných událostí. Při mých častých návštěvách vídeňských kapucínů, se kterými mám velice blízké vztahy již 40 let, se občas dovím něco, co stojí za zamyšlení. V jednom mně dobře známém rakouském klášteře žil řádový bratr (lokalitu kláštera i jméno bratra si s dovolením ponechám pro sebe), který byl ke konci života velikým přítelem alkoholu. Jelikož byl ale už starý, měl cukrovku a různé jiné nemoci, stačila jen trocha vína a muž byl mimo sebe.

Pro křesťany jsou Vánoce svátky zdůrazňující spojení s množstvím biblických staro - i novozákonních textů, vypovídajících o naději. Narozením Ježíše Krista se rozsvítilo světlo naděje pro lidstvo, pro lepší člověčenství: „Lid, který žije v temnotě, spatří jasné světlo. Nad těmi, kteří dosud žili ve tmách, se rozzářilo světlo.“ (Iz 9, 1) „Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, přišlo na svět…a všem, kteří ho přijali, se dostalo moci stát se Božími dětmi…“ (Jan 1, 9 a 12).

V úterý 6. července mi volali z oddělení magnetické rezonance, jestli bych mohl přijít tlumočit při lékařském vyšetření jedné mladé dívky z České republiky. Nic neobvyklého. V nemocnici SMZ-Ost mne vedou jako člověka mluvícího několika jazyky. Často jsou sem přijímáni pacienti různých národností; většina z nich jsou buď turisté, nebo lidé přechodně bydlící v Rakousku, ale nemluvící německy. Když jsou neočekávaně hospitalizováni, většinou kvůli dopravním úrazům, je potřebné mít zdravotní personál, který se s nimi domluví.

Jedete-li tramvají po Vídni, neuniknou vám velké reklamní plakáty v blízkosti zastávek. Na černém podkladě jsou bílými písmeny napsané tři věty, každá na samostatném listu. 1. Ohne Kultur sind unsere Augen nur Lichtsensoren (Bez kultivovanosti jsou naše oči jen senzory pro vnímání světla). 2. Ohne Kultur sind unsere Stimmbänder nur Sehnen. (Bez kultivovanosti jsou naše hlasivky pouze svaly). 3. Ohne Kultur sind unsere Ohren nur Brillenhalter.(Bez kultivovanosti jsou naše uši jen nosiči brýlí).

Redaktor:

Omezení kontaktů a svobody pohybu, nižší příjmy kvůli „Kurzarbeitu“, stoupající nezaměstnanost ‑ je vůbec možné mluvit na pozadí těchto faktů v postní době o odříkání?

P. Anselm: