Už delší dobu se zamýšlím sám nad sebou a pro sebe nad tím, co pro mne znamená křesťanství a teď také blížící se Vánoce…
Druhého listopadu večer jsem byl v době od 19:30 do 21:30 na návštěvě u vídeňských kapucínů, kteří mne u příležitosti nadcházejícího „lockdownu“ (začal téhož dne o půlnoci, tedy z 2. na 3. listopad) pozvali na kus řeči při sklence dobrého vína.
Říká se: jiný kraj, jiný mrav. Platí to nejen, co se týká zvyků, kultury či způsobu života, platí to zřejmě i ve světě náboženství a nábožnosti. Jedním z důvodů, proč se křesťanství ve středověku rozdělilo na římskokatolické a protestantské, byly také odlišné teorie ohledně tradice. Jedni chtěli ctít nejenom Ježíšovo poselství sdělené v evangeliích, ale také tradiční formy, které se v průběhu let a věků přidávaly, mj. uctíváním svatých, a někdy dokonce přisuzováním božské moci.
Když jsem měl to štěstí a mohl připravovat knihu o P. Damiánovi a jeho nezištné službě malomocným, při jejímž průběhu se sám nemocí nakazil a následně na ni i zemřel, narazil jsem v knize Holy Man australského historika Gavana Dawse, profesora historiografie na univerzitě v Honolulu, tuto formulaci: „Oběť P. Damiána a dalších evropských misionářů ve službě malomocným na Havaji patří mezi hvězdná období křesťanství, která si díky tomuto věrohodnému aktu obětavé a nezištné služby těm nejubožejším získalo nesčetné zástupy nových křesťanů.“ Na pomníku, který byl po smrti P.
Psát o tom, jak blahodárný vliv mají malé děti na dospělé, je něco jako přilévání kapek vody do moře. Každý, kdo děti má nebo je s nimi v pravidelném kontaktu, to ví. Někdy je ale přece jen dobré všimnout si i těch malých kapek, protože v každé se třpytí tolik krásy a průzračnosti, že je to téměř malý zázrak…
3. března jsme si připomněli 25 let od smrti Karla Kryla - jak ho nazývá jeho skvělý životopisec Vojtěch Klimt „nechtěným svědomím českého národa“.Kryla jsem miloval. To kvůli němu jsem se naučil hrát na začátku svého gymnaziálního studia v roce 1973 na kytaru a dlouhá léta jsem pak hrával jeho písně, a také výtvory jiných autorů, především Jaroslava Hutky a Vlastimila Třešňáka. Kryl je pro mne člověkem, se kterým jsem byl bytostně téměř ve všem „zajedno“.
Téměř celý dnešní den jsem vyplnil procházkami po Kalaupapě a jejím okolí a nepotkal při tom jediného člověka. Jaký nepředstavitelný kontrast oproti jiným havajským ostrovům, které nejenomže navštěvují davy cizinců, ale všeobecně tam pulzuje pestrý a rušný život. Za tu dobu, co do Kalaupapy jezdím (poprvé v roce 1997) zde zemřelo již mnoho lidí. Počet malomocných, kteří dosud žijí, se drasticky zredukoval na devět osob, ale jenom tři z nich se dokážou samostatně pohybovat.
Devátého listopadu si celý svět připomněl hrůzy pogromu zvaného Křišťálová noc. V noci z 9. na 10. listopad 1938 hořely v Německu, Rakousku a oblasti Sudet v Československu stovky židovských synagog, řinčelo sklo oken a výloh tisíců židovských obchůdků a bytů. Hitlerem zfanatizovaní lidé tehdy rozpoutali pronásledování Židů s cílem je úplně zlikvidovat. Jejich umírněnější spoluobčané řádění jen tiše a se strachem přihlíželi a čekali, co bude dál.
Ze všech katastrof, které letos postihly zeměkouli (a to nepočítám extrémní vedra, sucho a drastický nedostatek vody, které postihly Českou republiku, což, zopakuje-li se to i příští rok, bude opravdová katastrofa jak pro přírodu, tak pro lidi), mají zvláštní podtón: v květnu zničila havajská sopka Kilauea v oblasti Leilani, poblíž Pahoy, část ostrova, které se říkalo Paradise, nebe. Již samotný název Leilani se skládá z výjimečných havajských slov: Lei = věneček krásných, voňavých květin, Lani = kousek ráje, nebe na zemi.
S počátkem půlročního předsednictví Rakouska v Evropské unii se množí kritiky mířené na rakouskou vládu za její populistické plány, které mají vzbudit strach před jakýmikoliv uprchlíky. Nedávno za to rakouskou vládu kritizoval kardinál Schönborn ve své připomínce Mezinárodního dne uprchlíků, a dnes se k tomuto tématu v pravidelném nedělním duchovním komentáři rakouského rozhlasu Ö1 vyjádřila také evangelická superintendantní kurátorka Dr. Gisela Malekpour. Uvádím doslovný překlad:
“Dvacátý červen byl světovým dnem uprchlíků. Ten, kdo dnes řekne něco dobrého o uprchlících, riskuje, že upadne do nemilosti a všichni ho budou ignorovat. Nejde ale o to, budu-li někým oblíben, když říkám jen to, co se chce slyšet. Teď jde o fakta, o kterých se téměř vůbec nemluví. Podle statistiky, kterou zveřejnila OSN, je na světě 68 miliónu uprchlíků. Jen nepatrná část z nich přichází do Evropy. Osmdesát pět procent všech uprchlíků je zachyceno v chudých, rozvojových zemích, největší počet z nich představují uprchlíci ve vlastních zemích.
Mám na Slovensku vzácného přítele, kněze z období tzv. Skryté církve. Když éra komunismu skončila, rozhodl se, že skrytým knězem zůstane i nadále. Jednak proto, že hierarchická část církve po změně režimu kněžím ze skryté církve nepřála, diskriminovala je a k mnohým z nich se zachovala žel i nekřesťansky, neodpovídajíc tak duchu Evangelia, a také proto, že on nejenom zastává důležité a velice odpovědné zaměstnání, ale toto zaměstnání také miluje, cítí se v něm být plně knězem i přesto, že oficiálně to o něm nikdo neví a v žádném kostele ani před žádným shromážděním mši necelebruje.
Před několika lety jsem napsal článek Proč obdivuji Němce, který jsem zařadil i do své knihy SÍLA LÁSKY (nakladatelství Primus, Praha, 2010, s. 84). Hlavní důvod mého obdivu k nim – řečeno jednou větou - tkví v tom, jak se Němci nekompromisně, důsledně, s pokorou, ale i noblesou vyrovnali se svou nacistickou minulostí, uvědomili si svou vlastní vinu a zároveň i lítost a vynaložili všechny síly k nápravě.
Chodím a ptám se kolegů v práci i jiných lidí kolem sebe, co pro ně znamenají Vánoce a jestli se na ně těší. Nutno dodat, že žádný z nich není praktikující katolík, přestože o sobě říkají, že věří v Boha, i když nechodí do kostela, anebo věří alespoň v nějakou vyšší instanci. Ale taková je dnes doba: zkuste se i vy zeptat lidí kolem sebe, co pro ně znamenají Vánoce a jestli se na ně těší, a zřejmě uděláte tu samou zkušenost jako já, že těch opravdových věřících katolíků potkáváme opravdu jen velice málo…
