Nedávno jsem v rakouském rozhlasu poslouchal relaci o charitativní světové organizaci Licht für die Welt – Světlo pro svět. Kromě jiného mě v ní zaujal příběh Davida, který žije ve vesnici Kotobi na jihu Súdánu, jedné z nejchudších zemí světa. Jeho příběh vyprávěl pan Rupert Roniger, který zmíněnou dobročinnou organizaci vede. S Davidem, pocházejícím z početné rodiny, se poprvé setkal v roce 2006. Jako čtyřletý chlapec onemocněl David zákeřnou nemocí, kterou v této chudé zemi nebylo možno léčit podle standardů civilizovaných států.
Všichni známe momenty, kdy se zničehonic stane něco, co jsme vůbec neplánovali, nečekali, netušili. Momenty, které přicházejí jako blesk z čistého nebe, které mohou náš život naprosto změnit nebo jej dokonce ukončit.
V životě si můžeme naplánovat ledacos. Leccos máme pod kontrolou, či alespoň bychom pod kontrolou mít chtěli. Ale život sám nás učí, že všechno mít pod kontrolou nelze. Není umění žít tak, abychom se oněm událostem či situacím vyhnuli. Umění je přijmout je jako výzvu, jako instrument k dokonalejšímu „obdělávání” vlastního života.
Najdete je všude, v každém městě či větší vesnici, v každém supermarketu, na tržišti, dokonce i na nádražích, v nemocnicích a mnoha dalších veřejných institucích sloužících obyvatelstvu. Květin na prodej, a to v každé roční době, je tolik, že už se ani nedivíme, odkud jsou a jak se sem dostaly. Stačí mít nějaké ty peníze a zázrak přírody je v našich rukou.
Když se papež František na podzim minulého roku rozhodl rozeslat všem věřícím světa dotazník o tom, jak to vidí laici, mnozí to považovali za revoluční krok. Něco takového se zatím v katolické církvi neudálo. Na jeho podnět pak Vatikán rozeslal všem věřícím 5. listopadu 2013 formulář s 39 otázkami jako přípravu na biskupskou synodu o rodině v roce 2015. Zlé jazyky považovaly takový krok za nevhodný. Na podobné rozhodování je zde přece klérus a hierarchie.
Jak je jen možné napsat dnes článek k Vánocům bez toho, abych moralizoval, poučoval, či nostalgicky vzpomínal na dětství, bílý sníh, načinčaný stromeček, vánočního kapra, cukroví, dárečky ...
Velká rakouská žena vyhlášena za blahoslavenou 29. ledna 2012 ve Vídni
Mám velký respekt k tomu, jak blahoslavená Hildegard Burjan (1883 – 1933) žila a co svým životem zanechala dalším generacím. Chci si jí vážit a těšit se z toho, jaká byla. Dá se to shrnout stručně takto:
na Vánoce si lidé přejí vše dobré. Usmívají se na sebe, jsou na sebe hodnější než jindy, dávají si dárky. Tam, kde je válka, se uzavírá alespoň na pár hodin příměří, přestává se střílet a vraždit. V zemích označovaných jako První svět, kam jsou zahrnovány krajiny západní Evropy, USA, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, znějí už měsíc před Vánocemi koledy z rádia, televize i z amplionů obchodních domů a jiných veřejných budov a prostor.
Přijeli ze všech končin České i Slovenské republiky, někteří, jako bývalí exulanti dokonce z Rakouska, Německa a Švýcarska. V rukách mnohých malé nákupní tašky z plastu či tkaniny, jaké se kdysi za komunismu běžně prodávaly v Československu. Někdo měl však i decentní, i když na dnešní dobu již staromódní koženou aktovku. Náhodně procházející muž kolem mne ji otevírá, s taktní zvědavostí hledím dovnitř.
Krátká ukázka z delšího textu Petera Žaloudka o dovolené v klášterech ve Francii Cisterciácký ostrov a klášter St. Honorát, patřící k ostrovům Lérins nedaleko od Cannes.
Nedávno jsem viděl film Ivetka a hora. Je o zjeveních Panny Marie v Litmanové na východním Slovensku. Film teď běží v českých kinech a kromě toho se dá koupit na DVD.
Mezi lidi, které při svých pravidelných pobytech v Praze navštěvuji, patří manželé Tamara a Václav Mrázovi. Je jim kolem 80 let, oba jsou inženýři, můžete je potkat v kostele ve Strašnicích. Považuji je nejen za vzácné přátele, v jejichž přítomnosti se dobře cítím, ale taky za křesťany, které označujeme slovem příkladní.
Za posledních pětadvacet let jsem mnohokrát navštívil Švýcarsko. Mám tam přátele, jak Švýcary, tak i Čechy, kteří emigrovali do této země v roce 1968. Často jsem tedy pobýval ve švýcarských rodinách, vnímal jejich potřeby, starosti i radosti, křížem krážem procestoval tuto krásnou zemi, ale teprve po letošní dvoutýdenní dovolené jsem si uvědomil několik faktů, o kterých bych se rád zmínil.
