Stanislav Polanský

Koncem listopadu loňského roku jsem se ocitl již poněkolikáté v nemocnici. Z neděle na pondělí jsme byli na pokoji pouze dva pacienti. Spolupacient šel v pondělí na operaci, a tak jsem zůstal sám. Během dne začali přicházet noví pacienti. S každým jsem se přivítal. Nakonec jsme byli na pokoji čtyři. Nejstarší měl přes devadesát roků, dalšímu bylo kolem osmdesáti jako mně, a poslední byl asi šedesátiletý.

V roce 1968 jsme s manželkou opravovali rodinný domek. V den mých 30. narozenin nám pomáhal s výkopovými pracemi jeden pán, který k nám jezdil vlastním osobním autem.

V létech 1951/2 jsem pomáhal maminčině tetě na poli při žních. Teta byla svobodná a obhospodařovala několik polí.

Po smrti P. Františka Vlacha naše farnost očekávala příchod nového kněze, který by nás dále vedl a posiloval naši víru v Boha. Netušili jsme, jaký dar jsme v osobě P. Josefa Janšty dostali. P. Janšta byl společenský, houževnatý ve víře a v práci.

Jednou v létě nám pan farář oznámil, že je potřeba začít s opravou říčanského kostela. Nejprve s malováním a následně s opravou fasády. Netušili jsme, co nás čeká. Byla to namáhavá práce, jak pro samotného pana faráře, tak i pro těch několik věřících, kteří jeho výzvu uposlechli.

V polovině října tohoto roku pořádala olomoucká arcidiecéze pouť do Svaté země. Zúčastnili jsme se jí společně ještě asi se čtyřmi sty poutníky, rozdělenými do osmi skupin. Byla to pouť, při které jsme putovali po místech, spojených s dějinami spásy.

První naše cesta vedla do Galileje, kde začalo a rozvíjelo se hlásání radostné zvěsti Ježíše Krista. Z města Tiberia, kde jsme byli ubytováni po dvě noci, jsme navštívili Nazaret, pohoří Karmel, Vrch blahoslavenství a horu Tábor. Taky jsme se plavili lodí po Genezaretském jezeře a zastavili se u řeky Jordánu.

To, že se fara neopravovala desítky let, dělaly se jen opravdu ty nejnutněj-ší drobnější opravy a dávala se přednost opravám našich tří kostelů, každý z nás farníků jistě dobře ví.