Poezie

Jen zábleskem mi zasvitlo štěstí.
V propasti a tmách
se plahočím
bez práce, bez plodů, bez průsmyku světla.

Co dělat, ptám se.
Co dělat, nevím.
Co dělat, nikdo mi neodpoví.

V bázni,
přistřižen za živa,
pohřížen v úzkost,
namočen do temna,
hledím
střízlivý k nepoznání.
A bojím se.

Co chcete mi poradit.
Co dělat.
Nevím.

Padám do bezhvězdna.

a mé Já bude
jen Ty

Až setřeš mně se rtů
všechny ty ťápoty umouněných slov
a nesplněných slibů...
Až konečně pochopím,
že vše záleží pouze na Tvém Synu

Až přijmu prostý důkaz včerejšího snění,
zda vůbec Je
...anebo Není

Splyne vše
v jednoduchý
úder
věty hodin.
Těším se,
až Ti to všechno jednou
od začátku
povím.

Jsi chléb pro všechny hladové – jsi nápoj naší žízni,
jsi písní, jež vlévá naději – a síla v každé trýzni.
Jsi oblak světlem zářící – co změní temnost v den,
jsi déšť, jenž úhor vyprahlý – v úrodnou změní zem.

Jsi paží, jež v pádu zvedne mne – jsi dlaní, jež nás podpírá,
jsi náruč, jež pevně přitiskne – když všechno selhává,
jsi náruč, která přitiskne – a v níž i mrtvý ožívá.

„Chcete-li krásné verše, obraťte se na básníka Renče. Nedávno ho pustili z vězení“. Ve stručné informaci profesora Války, který mne žádal o zkomponování písňového cyklu pro svého absolventa, jsem poprvé uslyšel jméno našeho předního katolického básníka Václava Renče, který se po jedenácti letech vrátil z vězení. Bez viny, nespravedlivě odsouzen na 20 let. Zákaz jakékoliv publikace a vymazání jeho jména ze všech slovníků a učebnic. Zavolal jsem mu a byl jsem vyzván, abych si k němu zajel do Fryštáku vybrat. Rozjel jsem se za ním první neděli postní a zamířil do kostela.

V letošním listopadu uplynulo sto let od narození významného katolického básníka Václava Renče. Narodil se ve Vodochodech v rodině zedníka. Brzy se spolu s rodiči přestěhoval do Prahy, kde postupně vychodil reálku, gymnázium a Filosofickou fakultu UK.

Ticho a sníh,
dech vánku ve větvích

Modravý třpyt
z dálek vesmírných

hluboký spánek
v závějích

Na konci cesty lesní chrám,