OŘÍK, farní zpravodaj Ostrovačice, Říčany, Veverské Knínice, číslo 13 (1. 4. 2012)

Když jsem rozdávala na jedné ze svých sobotních denních služeb v nemocnici večeři, oslovil mě stařičký pacient, dědulka - jak mu já říkám. „Sestři, já bych měl takové zvláštní přání, ale nevím, zda mi ho můžete splnit.“ Vyzvala jsem ho, ať přání řekne. „Já mám strašnou chuť na topinku s česnekem.“ Nabídla jsem se, že mu topinky udělám a přinesu, až budu mít noční službu. V pondělí, když jsem opět rozdávala jídlo na denní službě, jsem se ho znovu zeptala, jestli má stále ještě chuť na topinku. Usmál se a řekl, že ano. A tak jsem mu slíbila, že zítra mám noční a topinku mu přinesu.

Postní neděle se nazývaly takto:

1. černá; 2. pražná nebo sazometná; 3. kýchavná; 4. družebná; 5. smrtná; 6. Květná.

Jméno „černá“ si 1. neděle postní vysloužila díky černým šatům, do kterých oblékaly v tento den ženy vzhledem k nastávajícímu půstu.

Druhá postní neděle má své jméno podle jednoho z postních jídel, nazývaného „pražmo“. Pražmo jsou vlastně upražená obilná zrna nebo klasy. Z tohoto pražma se také připravovala polévka „praženka“. Druhá postní neděle byla také dnem, kdy se smýčilo, bílilo, uklízelo, mylo nádobí, proto také nese název sazometná.

V sobotu po svátku Uvedení Páně do chrámu (2. února) se koná ve Šternberku pouť matek, jejíž tradice sahá až do roku 1741. Tehdy poprvé obětovaly šternberské ženy svíci Panně Marii jako dar za ochranu jejich dětí. Svíce vážila 10 kg a měla hořet při každé mši sv. po celý rok. (Bylo to v době, kdy se Morava obávala pruského vpádu. Proto se v některých městech konaly prosebné pobožnosti za odvrácení nebezpečí).

Tento starobylý zvyk byl před 7 lety znovu obnoven. Několik maminek a babiček z naší farnosti se zúčastnilo této pouti letos poprvé.

Odpoledne na druhý svátek vánoční 2011 se ve farním centru v Ostrovačicích konalo již v pořadí třetí žehnání vína. Kníničtí farníci doputovali společně pěší procházkou přes Říčany, aby při této příležitosti udělali něco pro své zdraví. Na faře se pak přidali k farníkům z Ostrovačic a Říčan. Otec Ludvík všechny přivítal, požehnal přinesená vína, a pak jsme si všichni přípitkem: „Pij lásku svatého Jana!“ přiťukli na zdraví.

Drazí bratři a sestry v Kristu,

blíží se velikonoční svátky a my si budeme připomínat ustanovení eucharistie, která vychází z Pesachové, sederové večeře. I Pán Ježíš toužil spolu se svými učedníky jíst velikonočního beránka, jako symbol vysvobození Izraele z otroctví Egypta.

Pro nás v dnešní době je sederová večeře plná hlubokých symbolů, kterým těžko můžeme plně porozumět, sederová večeře je pro nás zdlouhavá a kulturně cizí, a přitom právě během této večeře Pán Ježíš ustanovil eucharistii a předal ji apoštolům, své církvi, jako stálou přítomnost sebe sama mezi námi.

Je sladko snít
navečer,
když se stmívá

Hvězdy
tajemné jak panny
spanilé
v můj zrak se vrývají

Ty hledíš k obloze,
která je modrošedá
a sníš

Díváš se
a cítíš
že nejsi sám

Obloha mlčí,
však vlídně se dívá
Ty ač jej nevidíš,
cítíš,
že blízko je Bůh…

Milí farníci, přátelé!

O Vánocích zpíváme: „Půjdem spolu do Betléma…“. O Velikonocích bychom mohli klidně zpívat: „Půjdem spolu do Jeruzaléma…“. Nezpíváme, protože to, co křesťana v Jeruzalémě čeká, není „jednoduchá“ radostná událost narození dítěte, ale „komplikovaná“ radost velikonoční: radost z Ježíšova Zmrtvýchvstání, kterému předchází jeho utrpení a smrt.