Jaroslav Ďásek

Přijal jsem tělo, vím, kde moje duše přebývá.
Jednou vše vrátím zpět, nic jiného mi nezbývá.
Než rozplynu se navždy v zemské náruči.
Však do té doby, kdo mě lásce naučí?

Přijal jsem krev, vím, kde je moje vina.
Mám svůj díl na těle a krvi syna.
Jednou snad dojdu spásy v jeho náruči.
Však do té doby, kdo odpouštět mě naučí?

To ticho, když svítá, hvězdy mlčí a země mluví.
Duch svatý

Moře se podruhé vylila z břehů,
protože lidé ztratili něhu.
Ačkoli zatím to málokdo tuší,
pomalu ztrácíme i svoji duši.

Pro mrzký peníz, bratr bratra bije.
Pro černé zlato, hlína krev pije.
Loďka se kymácí nahoru dolu.
A já tě prosím, smiřme se spolu.

Ze snů a pohádek stvořil jsem bárku.
Mohla by plavat i v čajovém šálku.
Mohla by směle hladinu čeřit.
Stačí jen chvíli doufat a věřit.