Magdaléna Volková

Vyčerpaný nebo prázdný?
Vyčerpaný člověk je plný
starostí
a sebe 

Setkání se sebou
vede k prázdnu

Bez prázdnoty
nelze být obdarován
Bez prázdnoty
nelze naslouchat 

Advent je doba
vytváření prázdného prostoru
pro schopnost být obohacen
Nasloucháním

Docházela mi kapacita baterie v mobilu. Bylo tam cca 25%. Pořád jsem si říkala, že je to ještě dobré, že to vystačí. Hledání nabíječky jsem odkládala, pořád bylo co dělat jiného. To je ostatně takový můj nešvar, který se mi nedĕje poprvé. A vím, že i mnohým z vás ne.

Najednou mi volal kdosi důležitý a na displeji jen 5%. Ta představa, že zrovna u tak významného člověka bych v půlce hovoru "vypadla", ve mně vyvolávala paniku.

V Novém zákoně čteme, jak Ježíš chce po svých učednících, aby šli a hlásali evangelium všem národům (Matouš 28:19-20).  Evangelizace je sice vnímána jako jedna ze základních povinností křesťana, jaký je ale postoj k evangelizaci u nás katolíků? Velmi rozpačitý. 

Když jsem se zeptala pár věřících lidí před kostelem, jaký mají postoj k evangelizaci, většinou jsem slyšela, že „nechtějí nikoho otravovat“, že se snaží hlásat životem a přispívají na misie.

Zdál se mi sen,

již nevím, o čem přesně byl,

ale bylo v něm vše, co se mi mohlo zdát

Setkala jsem se v něm s Kýmsi

již nevím, kdo to přesně byl,

ale věděl o mně víc, nežli o sobě vím já

Mluvili jsme spolu o všem,

již netuším, o čem to přesně bylo,

sdělil mi však děsně důležitou věc,

Potřeba někam patřit, být součástí celku je bytostně lidskou. Ale minulá zranění, zklamání a hřích nás od té potřeby táhnou. 

Je nám mnohdy lépe samotným nežli se dohadovat s někým, kdo nám leze na nervy. Nebo ještě celkem sneseme lidi, kteří to mají podobně jako to my. Takové, co podobně myslí, věří, baví je podobné věci, fandí stejnému klubu, volí stejnou partaj. Ostatní jsou vždycky nějak nebezpeční, podezřelí. Názorem, etnikem, chováním, hodnotami…  Je v nás přirozeně obrovský strach a nejistoty. Vytváříme si svá „spolča“, kde je nám útulno.

V říjnu loňského roku se uskutečnilo generální shromáždění biskupské synody v Římě a jeho výstup byl formulován do souhrnné zprávy “Synodální církev v misijním poslání” (odkaz ke stažení přes QR kód níže). Dokument je obsahově velmi zajímavý, shrnuje diskutovaná témata, odkrývá místa shody i rozporů, klade otázky k další úvaze i hlubšímu studiu odborníků. 

...jak na dně Babylonské věže

Kolem mne, ve mne, všude Zdi,

Mluvíme jeden přes druhého,

vrstvíme slova, myšlenky,

Obrovské tempo, klidu není,

všude jen řeči, nikde Ty,

Ticho jen ringem k potvrzení,

pekla - hluku - samoty

Každý chce kousek pozornosti.

Sytit se drobky ze stolu,

Co neuzurpuješ, tak není

V říjnu probíhalo ve Vatikánu VI. generální shromáždění synody o synodalitě, pod názvem „Za církev synodální: společenství, spoluúčast a poslání“. Setkání se účastnilo přibližně 380 delegátů z celého světa, za naši zemi zde byl přítomen biskup Zdeněk Wasserbauer. 

Na průřezu všech synodních výstupů, ať již na farní, diecézní, národní či kontinentální úrovni, zaznívalo volání po autenticky prožívaném společenství, které se projevuje respektem, přijetím, nesouzením, inkluzí... Rozšířit prostor svého stanu. To je sen o církvi. 

Zatím si ale žijeme každý ve své bublině a hájíme si iluzi o "zdravosti či pravověrnosti" té své, vidíme v druhých ohrožení. Rádi bychom, aby vlajka našeho názoru byla uznána za vlajku vítěznou.

Pár týdnů se opakovaně nořím do známého podobenství o „marnotratném synu“, abych se v něm setkala i s jeho třetím sourozencem, který je v příběhu skrytý, ale jeho existence má pro moji vlastní cestu zásadní význam.

Šlo mi o to nechat se (formou ignaciánské meditace) vtáhnout do děje, do pocitů jednotlivých postav a pozorovat, co to ve mně rozehrává, jak se mne dotýká, kde se v něm sama nacházím a jak mne mění. Tím se pro mne postupně tvoří i samotný příběh, vynořují se mi v něm stále nové akcenty a stává se mým vlastním příběhem.

Zapomněla jsem na květináč stojící v koutě parapetu okna, už ani nevím, kdy jsem onu nebohou kytku zalévala naposled. Jak je to možné, že jsem si té spouště všimla až teď? Žalostný pohled na suchý žlutý pahýl s pár oschlými lístky nevěstil, že by se dalo očekávat vzkříšení, i kdybych se to snažila konvicí jakkoli odčinit. Leda tak tu moji pěstitelskou hanbu vyhodit do kompostu. Naposledy jsem prolila vyschlou půdu vodou, to jen aby se neřeklo, že o ni nebojuji. Veškerá voda protekla, zemina nezachytila vůbec nic. 

Období Adventu a Vánoc je pro většinu z nás spojeno s obdarováváním. Nevím jak vy, ale já miluji vymýšlení dárků. Již od podzimu přemýšlím, co komu koupit či vyrobit. Baví mne představa, jak obdarovaný tají dech a padá úžasem nad darem ode mne. Baví mne taková představa snad ještě více nežli chvíle, kdy sama dárky od druhých rozbaluji.

V sobotu 19. 11 2022 se v prostorách brněnského Biskupského gymnázia konalo diecézní synodní setkání.

I přes první sněhovou nadílku a hořící kamion na dálnici přijelo do Brna přes 120 moderátorů farních skupin z celé diecéze a dalších osob aktivně zapojených do synodální cesty, včetně několika kněží, řeholnic a řeholníků.

Cílem setkání bylo navázat na první diecézní fázi synody, zreflektovat výstupy z diecézní i národní úrovně a pobavit se o tom, jak obsah výstupů konstruktivně uchopit, inspirovat se nápady z dobré praxe a navzájem se povzbudit v dalším společném hledání.

Když slyším slovo Advent, vzbudí se ve mně taková vlna zvláštní magické naléhavosti. Jako by šlo o šanci, která když se během oněch čtyř týdnů nevyžije, vytratí se i ono kouzlo s ním spojené. 

Synodalita, prostá skutečnost žít jako společenství, byla církvi vlastní od počátku. Postupem času ji z mnoha důvodů zastínily jiné teologické akcenty a nyní se ji znovu, díky výzvám papeže Františka učíme žít. Naslouchat si, všímat si potřeb a názorů druhého, rozlišovat, vidět Boha v druhých.Nejen obrazně, ale skutečně.  Zní to jako krásný i nebezpečný ideál. Často si žijeme a pipláme jen tu svoji „cestičku do nebe“ tak nějak sami pro sebe, druzí nám až tak nevadí, jsou nám jedno, nebo nám to komplikují. Možná nás v naší cestě k Bohu spíše ruší.