Svědectví

Koncem listopadu loňského roku jsem se ocitl již poněkolikáté v nemocnici. Z neděle na pondělí jsme byli na pokoji pouze dva pacienti. Spolupacient šel v pondělí na operaci, a tak jsem zůstal sám. Během dne začali přicházet noví pacienti. S každým jsem se přivítal. Nakonec jsme byli na pokoji čtyři. Nejstarší měl přes devadesát roků, dalšímu bylo kolem osmdesáti jako mně, a poslední byl asi šedesátiletý.

Asi před měsícem jsem jela tramvají z hlavního nádraží do Starého Lískovce. Posadila jsem se a všimla si staré paní, která seděla naproti přes uličku. Poté přistoupil manželský pár. Nejdřív jsem si jej nevšimla, ale potom jsem uviděla, že je žena těhotná. Zvedla jsem se a pustila ji sednout. Znovu jsem se podívala na starou paní, která se na mě dívala vlídným pohledem a usmála se. Po celou cestu jsme se obě na sebe usmívaly a já přemýšlela, kde a jak asi bydlí, a chtěla se jí na to zeptat.

Hned na začátku prázdnin jsem odjela na třítýdenní tábor do Orlických hor. Není to věřící tábor, ale je to tam moc fajn a mně se tam líbí. Asi v druhém týdnu jsem prožila neuvěřitelný okamžik. Bylo to u oběda.

Představte si hlučnou jídelnu, každý si s někým povídá a já tak postupně poslouchám, o čem se kdo baví. Vím, že je to neslušné, ale zkuste někdy mlčet a naslouchat, o čem se spolu ostatní lidé baví.

Končí prázdniny, je poslední srpnový den, a já jsem doma a zpracovávám fotky. Najednou někdo zazvoní a já si říkám, že to je určitě Josífek, a on to obejde přes dvůr. Ale pak slyším zazvonit podruhé, a tak tedy sejdu a jdu otevřít. Za dveřmi stojí dvě ženy a ptají se mě, jestli vím, jaké je Boží jméno. Já vůbec nechápu, o co jde, a tak ze sebe něco vymáčknu. Nakonec z nich vypadne, že jsou Svědci Jehovovi, a já se s nimi přestávám okamžitě bavit a zavírám dveře.