Sára Ondráčková

Na konci července jsem se vypravila do Portugalska, kde se konaly světové dny mládeže (dále jen SDM). Jedná se o společný čas pro mladé z celého světa, které na konci vrcholí společnou mší svatou s papežem.

Rozhovor s otcem biskupem mons. Martinem Davidem a otcem mons. Janem Balíkem vedla Sára Ondráčková, 12. 8. 2022 Hradec Králové. Převzato z webu www.celostatnisetkanimladeze.cz

Už jste zaslechli, že toto léto proběhne celostátní setkání mládeže, které se koná jednou za pět let? Zveme všechny mladé ve věku 14-26 let na setkání, které proběhne letos v Hradci Králové od 9. do 14. 8. 2022. Setkají se mladí lidé z celé České republiky, aby společně zažili příjemné chvíle spolu i s Bohem. Pokud někoho takového znáš, povzbuď své přátelé, známé, děti či vnoučata, aby měli možnost tuto akci s mladými také zažít. Kulturně duchovní program se bude skládat například z koncertů, mší svatých, zajímavých témat, z přednášek, o kterých bude možné následně diskutovat. V sobotu 13.

Lidé byli stvořeni k tomu, aby byli milováni, a věci k tomu, aby byly používány. Svět je v chaosu proto, že je to naopak. 

Je těžké říci krátkou definici slova milovat, ale zvláštní je, že tuto činnost umí každý. Byli jsme k tomu přeci stvořeni. Z lásky a pro lásku. Přicházíme ale na křižovatku, když stojíme před rozhodnutím – komu lásku dáme? Není ji zase tolik, abychom do ní mohli obsáhnout vše. Zvířata, lidi, věci, činnosti. Záleží tedy, co si na oné křižovatce vybereme.  Podíváme se teď na dvě možnosti. Věc nebo člověk? 

Seděla jsem na posteli, venku zapadalo slunce a já přemýšlela, co všechno jsem dnes prožila. Jak malý je člověk v tomto světě? Proč je na světě tolik zla, ptala jsem se sama sebe. Pokud je láska podstatou života a láska je sám Bůh, proč to nezastaví? Proč nás nemiluje. Jak vůbec miluje? Nechápala jsem, proč musí být pandemie a jiné katastrofy. Položila jsem hlavu na polštář a na chvíli zavřela oči s myšlenkou, že Bůh je můj nepřítel. 

aneb můj pobyt v klášteře

         Jsem prostě taková, tvrdohlavá. Když si něco vymyslím, musím se k tomu dostat či to mít. 

         Tak to taky začalo, někdy v zimě se u mě objevila obrovská touha. Chtěla jsem zažít život v klášteře. Jak to tam funguje? Co tam vlastně celý den ty sestřičky dělají? Proč se vůbec rozhodly žít takový život? Samé otázky, ale nikdo, kdo by odpověděl, a mně by to stačilo. 

Proč se máme usmívat? Když se dnes neusměju, nic se nestane, ne? Je to zbytečné?

Když potkáte zamračeného člověka, možná se vám honí hlavou, proč se mračí. Má problémy v práci, stalo se něco doma, pohádal se s někým? Každý má občas nějaké starosti, ale tím, že se bude mračit na všechny, nepomůže ani sám sobě ani těm okolo.

Je skvělé mít po boku někoho ve stejném věku a stejné víry. Společně se modlit, povídat si, řešit problémy, koukat na filmy a plno dalších věcí, které spolu můžeme podnikat. A právě proto jsme založili SPOLEČENSTVÍ MLADÝCH. Chceme, aby se mezi námi vytvořilo velké pouto přátelství, aby naše farnost žila a hlavně naše víra rostla.

Náš cíl je navzájem se vzdělávat a sloužit Bohu. Být živou součástí církve.

Naše dveře do společenství jsou stále otevřené a rádi uvítáme nové tváře.

Hned na začátku prázdnin jsem odjela na třítýdenní tábor do Orlických hor. Není to věřící tábor, ale je to tam moc fajn a mně se tam líbí. Asi v druhém týdnu jsem prožila neuvěřitelný okamžik. Bylo to u oběda.

Představte si hlučnou jídelnu, každý si s někým povídá a já tak postupně poslouchám, o čem se kdo baví. Vím, že je to neslušné, ale zkuste někdy mlčet a naslouchat, o čem se spolu ostatní lidé baví.

Končí prázdniny, je poslední srpnový den, a já jsem doma a zpracovávám fotky. Najednou někdo zazvoní a já si říkám, že to je určitě Josífek, a on to obejde přes dvůr. Ale pak slyším zazvonit podruhé, a tak tedy sejdu a jdu otevřít. Za dveřmi stojí dvě ženy a ptají se mě, jestli vím, jaké je Boží jméno. Já vůbec nechápu, o co jde, a tak ze sebe něco vymáčknu. Nakonec z nich vypadne, že jsou Svědci Jehovovi, a já se s nimi přestávám okamžitě bavit a zavírám dveře.