Lubomír Müller

Hudba jako zvukový obraz duše aneb Pocta Arne Linkovi

Určitě se všichni shodneme v názoru, že „duše“ je něco, co máme, co používáme, o čem často mluvíme. Je snadné říct o něčem, že to „má duši“, nebo říct o někom, že „chodí jako bez duše“. Také říkáme „na mou duši“, když chceme potvrdit, že je to pravda nejpravdivější. A také se snažíme vidět druhým lidem „do duše“. Někteří mají „na duši“ šrám a bolí je to moc, ačkoliv nemohou ukázat lékaři žádnou odřeninu. A pak jsou mezi námi „milé duše“, ale také „černé duše“ a „ztracené duše“. A nakonec, když skončíme pozemskou pouť, naše „duše odchází“. Prý do Nebe. Věřme, že ano.

„Sapraporte, tohle určitě nebyla náhoda…“

Je náš život náhoda, nebo není? Voskovec s Werichem na to měli jasný názor a s nestárnoucí bluesovou melodií Jaroslava Ježka si jejich slova pobrukujeme dodnes: „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře...“ Ale určitě jste i vy zažili mnohokrát, že vám ten „náhodný život“ připravil situace, kdy jste si řekli: „Sapraporte, tohle se mi určitě nestalo náhodou.“ Například vám někdo nakrátko vstoupí do života, třeba jen na pár hodin, ba i minut.

Subscribe to RSS - Lubomír Müller